Recenze na knihu
Země trvá George R. Stewart

Těžká nuda, skončila jsem uprostřed knihy.

V angličtině kniha vyšla už v roce 1949, takže jsem od ní moc nečekal. Ale to jsem se šeredně spletl! Vyklubal se z ní úžasný postapo příběh!!!

Mladý geograf Isherwood Williams zůstane po několik dní v horečkách v horské chatě poté, co ho uštkne chřestýš. Po zotavení a návratu zpět do civilizace zjišťuje, že je jeden z mála, kteří přežili zánik lidstva! Už jen tohle by čtenáře libující si v postapokalyptických románech mělo nalákat. Říkáte si, že už je tohle téma ohrané? To je možná pravda, ale George Stewart napsal román Země trvá již v roce 1949 a tudíž byl inspirací pro celý zástup autorů, kteří s podobným tématem přišli po něm. Například Mathesonův kousek Já, legenda vyšel o pět let později, a i sám Stephen King přiznal, že ho Stewartovo dílo inspirovalo k napsání jeho nejdelšího románu Svědectví. A i když je společným jmenovatelem nemoc, zánik lidstva a budování nové civilizace, Stewart se nezabývá bojem Dobra se Zlem, jak je tomu u Kinga, ale jde více do hloubky a zamýšlí se nad hodnotou lidského života, spojením s přírodou a návratem ke kořenům. Hlavní postava tedy díky své přirozené imunitě přežije Velkou katastrofu (jak si pro sebe apokalypsu pojmenuje) bez úhony. Ale co dál? Fauna a flóra opět získává nadvládu, elektrárny pomalu dojíždí, tlak plynu slábne, lidstvu spadla opona...jen země trvá. „Stejné jako se psy a kočkami to bylo i s travinami a květinami, o které člověk dlouho pečoval. Na trávnících uschl jetel a lipnice, zatímco pampelišky vyrostly do výšky. Na záhonech vadly a opadávaly vodomilné astry a kvetl plevel. Hluboko uvnitř kamélií přestala proudit míza; ty příští jako nenasadí žádné pupeny. Listy vistárií a růžových keřů se kroutily, jak se vyrovnávaly s dlouhým suchem. Štětince rychle kousek po kousku vysílaly své dlouhé liány přes trávník, záhon a terasu. Jako kdysi, když se armády říše roztříštily a silní barbaři se vrhli na poddajné provincie, tak i nyní se divoký plevel tlačil, aby zničil lidmi rozmazlená dítka.“ Ishe nejprve přepadnou myšlenky na sebevraždu. Ty jedince, kteří by za normálních okolností žili docela spořádaným životem, šok a nutnost aklimatizovat se postrčí za hranici šílenství. Jiní zemřou následky úrazu či důsledkem nemoci, kterou nebude umět nikdo vyléčit. Lidé, kteří žili ve městech a naučili se žít jednotvárně tak dlouho, že se nedokáží přizpůsobit novým podmínkám, mají šanci na přežití mnohem menší než ti, co žili na venkově a snadno se tak vrátili k primitivnímu způsobu života. „Zničte kulturní vzorec, v němž lidé žili – vezměte jim rodinu a práci, přátele i kostel, všechny obvyklé zábavy a rutinu, a také naději – a život se stane smrtí.“ Ish se stává pozorovatelem toho, co se světem bude dál. Svou vůli přežít přičítá tomu, že si zachoval zájem o celkový vývoj událostí, a pak také svému zvláštnímu naturelu. Budou přeživší schopni vybudovat vše od začátku nebo se po celý zbytek svého života oddávat pouze takzvanému mrchožroutství - otevírání konzerv, spotřebovávání nábojů a škrtání zápalek z minulosti? I když mají kolem sebe spoustu jídla a přemnožené zvěře, co se stane, až dojde střelivo do pušek? Až dojdou zápalky? „Lidstvo se třáslo kvůli nákaze způsobené válkou a zdály se mu zlé sny o městech rozmetaných na kusy včetně obyvatel, o zvířatech, která byla také zabita, a o vegetaci, která zmizela z povrchu zemského. Ve skutečnosti to však vypadalo, že lidstvo bylo odstraněno poměrně elegantně, s minimálními škodami. Což nabízí zajímavé podmínky pro život přeživších.“ Přeživší musí řešit věci, nad kterými byste se ve stávajícím blahobytu a normálně fungujícím světě ani nepozastavili – přemnožení mravenců a krys, zásobování vodou nebo lesní požáry, které nemá kdo regulovat. Čas, který lze určit pouze podle východu a západu slunce, a počítání uplynulých let (i přes počáteční snahy díky slunovratu) naprosto ztrácí na důležitosti. Lidstvo musí pochopit, že pokud nechce naprosto zaniknout, musí se vzchopit, zapomenout na výdobytky moderní doby a vrátit se zpět ke kořenům. Čeká vás intelektuální mistrovský kousek, který patří k nejvlivnějším vědeckofantastickým románům dvacátého století. Příběh sledující hrstku přeživších a několik následujících generací, které tu zůstaly, aby od přírody dostaly druhou šanci vybudovat novou civilizaci. Jak to u tohoto typu literatury bývá, román je nadčasový a jelikož klade spoustu otázek, které jsou aktuální i v dnešní době, zub času se na něm vůbec nepodepsal. Líbí se mi, že se autor ve své době nezalekl ani tématu sexu a otázek monogamie a mnohoženství. Obálku považuji za velmi vydařenou. Kladivo na ní je důležitým prvkem celého příběhu. Hlavního hrdinu provází od samého začátku, kdy mu slouží jako jediná zbraň, a časem se stává symbolem síly a jednoty; slouží jako opěrný bod celého společenství - Kmene, jenž z něho čerpá jistou útěchu. A na čtenáře čeká znepokojivý příběh o civilizaci, která i přesto, že se zběsile hnala kupředu, nikdy nikam nedošla. Řadu z vás kniha jistě donutí k zamyšlení nad svým vlastním bytím. Ve mně bude rezonovat ještě hodně dlouho. „Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá."