Recenze na knihu
Vděk Delphine de Vigan

Děj byl lehce předvídatelný, ale věřím, že to nebyla pointa smyslu díla. Naopak samotné myšlenky a pocity postav byly velmi poutavé a téma staří citlivě zpracováno.

Knížka je to smutná a dojemná, emocionálně velmi silná, nebylo mi při jejím čtení lehko. Dojemný příběh Mišky, svérázné stařenky trpící postupnou afázií, mě chytl za srdce a naplnil oči slzami. Delphine de Vigan je mystryní slova a téma vděčnosti, stárnutí, umírání zpracovala naprosto skvěle!

Příběh o tom, jak je důležité vnímat skutečný význam slova děkuji, jak je důležité být vděčný a dostatečně to říkat nahlas. Hlavní hrdinkou knížky je Miška, svérázná stařenka, která se ocitá v pečovatelském domě. Trpí postupnou ztrátou řeči, paradoxem k tomu, že kdysi pracovala jako korektorka v novinách. Oporou jí je její chráněnkyně Maria i logoped Jérom. Kniha nám postupně odhaluje jejich osudy. V knize se střídá dojetí i úsměvné části. Je to tak pěkně vyvážené, ale připravte se na to, že Vás kniha prostě dostane. Donutí Vás se zamyslet sami nad sebou. Knihu jsem vzala do ruky v době, kdy mi odvezli babičku (93 let) do nemocnice. Nejdřív jsem si říkala, že to skutečně nebyl dobrý nápad, kniha mě úplně emočně rozložila. Ale až když jsem ji dočetla (což Vám zabere jedno odpoledne), pochopila jsem, že kniha přišla v pravou chvíli. Člověk se zamyslí nad životem svým i svých blízkých. Dokud není pozdě, běžte a buďte vděční a buďte tu pro své maminky, tatínky, babičky a dědečky. Jednou se Vám to vrátí přes Vaše děti. Tuhle knížku jsem určitě nečetla naposledy. A dala bych ji do povinné četby všude, kam se dá.

"Stárnout znamená naučit se ztrácet. Přizpůsobovat se. Nacházet jiný způsob. Obejít se bez toho. Přenést se přes to. Už nemít co ztratit. Začíná to drobnostmi a pak se to zrychlí." Tak jednoduše a tak výstižně zní každá věta této nádherné knihy.