Recenze na knihu
Lesní terapie Aleš Miklík

Příroda. Něco, co mě vždy dokázalo schovat, nabít energií a donutit zpomalit. Zastavit ... Možná jsem nikdy neměla příležitost, nebo spíše odhodlání opravdu vzít batoh na záda a jít, ale dělala jsem to alespoň ve snech. A dělám to stále ... . Dříve lidé žili pro přírodu a s přírodou. Brali si jen to, co museli, aby dokázali přežít. Jenže postupem času a tím, jak populace rostla, začali jsme brát násilím a čím dál víc. Začali jsme se uzavírat do obydlí, schovávat se nejen před přírodou, ale i sami před sebou. . Chodíme prý rádi do přírody. Cestujeme za různými divy světa, chodíme na houby, koupeme se v jezerech. Ale kolik z nás si dokáže třeba v lese jen tak lehnout na zem a poslouchat? Nezavřít se doma protože prší, ale jít přesně proto ven? Nepsat na sociální sítě, že konečně sněží, ale sněhu se opravdu dotknout? . Japonsko je ze 70% pokryto lesy a přírodou. Už když si tohle uvědomíte, je to něco neuvěřitelného. Lidé žijí většinou ve velkých městech a přírodu nechali v klidu. Norsko a jeho přijetí přírody je také něco úžasného. Každou volnou chvíli tráví venku, ať jde o pauzu na oběd, nebo o cokoli jiného. Jejich turistické cesty lemují chatky, kde můžete zdarma přespat a jejich cesty jsou klikaté proto, že se vyhýbají posvátným místům se skřítky a vílami... . Vím, že knih o přírodě je mnoho. A také vím, že čtení nám lásku k přírodě nevrátí. Vrátit si ji musíme hlavně sami a čím jsme mladší, tím to jde lépe - stále máme více času a možností vzít si na záda ten batoh a změnit, co se změnit dá ... Možná ne pro všechny, ale třeba aspoň pro sebe. Když to jde jinde - může to jít všude! A sami vidíme, že ta snaha o návrat například k farmaření je čím dál tím větší...