Recenze na knihu
Herbář vzpomínek Erin Litteken

Tento příběh nás přenese na Ukrajinu do roku 1929, v té době se Stalin rozhodne pro kolektivizaci a ten, kdo odmítne, zmizí navždy. Tím odstartoval roky hladomoru, kdy umřelo miliony ukrajinských obyvatel. Kdo mohl, upínal se k nějaké naději, byť sebemenší. V současnosti se ocitáme v Americe, kde Cassie nachází deník své babičky a díky němu odhaluje temnou a krutou minulost své rodiny, o které vůbec netušila. Je to kniha o hrůzách, které se odehrály v minulosti, ale je to i příběh o naději a lásce. Mám ráda knihy, ve kterých se dozvím něco ze světových dějin, o kterých jsem toho zatím moc nevěděla, a to je přesně tento případ. Hrůzy, které se na Ukrajině ve třicátých letech minulého století odehrávaly, jsou nepředstavitelné. Navíc to, že autorka čerpala ze vzpomínek své babičky je ještě silnější, osobnější, uvěřitelnější. Při čtení jsem si i pobrečela a místy jsem měla husí kůži. Je neskutečné, kolik bolesti může zvládnout jeden člověk. Ač jsem si ze začátku myslela, že vím, jak se to celé vyvine, kam se bude příběh ubírat, tak v některé části si s námi autorka pěkně zahrála a příběh zamotala tak, že jsem jeho vývoj nejprve vůbec neodhadla. Byl tu skvěle vylíčen život na Ukrajině kolem roku 1930. Před tím, než jim vstoupil do života Stalin, tu autorka pěkně popsala život na vesnici, jaké měli zvyky, jak vypadala jejich každodenní práce, sousedské vztahy, jak žili, co pro ně bylo důležité. Historická linka se mi líbila moc, ale s tou současnou jsem měla trochu problém. Ač i tady se odehrávala vážná témata, byla to pro mě spíše romantika se spoustou klišé a úplně se mi to nehodilo k té vážné části z Ukrajiny. Naštěstí knížka jako celek mi sedla, tak nad tím dokáži přimhouřit oko. Kniha končí tak, že máte spoustu dalších otázek a vůbec bych se nebránila, kdyby měla další jeden až dva díly, rozhodně je ještě o čem psát.