Recenze na knihu
Jménem mojí sestry Barbora Linke

Příběh se mi moc líbil a hlavně byl pro mě nový a neotřelý. Už jsem četla hodně knih z období války, ale většinou osudy židovských rodin a tohle bylo prostě úplně něco jiného! Kniha se četla úplně sama, byl to hezký, emotivní příběh se zajímavými myšlenkami, na jehož konci mi i slza ukápla. V knize bylo sice méně romantiky než jsem očekávala, ale i tak to stálo za čtení! Příběh se odehrává v Praze v letech 1939-42, ale velice hezky vás provazí situací v tomto období. Hlavní hrdinka Sonička byla opravdu skvělá svérázná dívka, která si nenechala od života jen tak něco líbit! Příběh v knize byl uzavřen, přesto tam je ponechán prostor pro pokračování, které pokud bude bych si nerada nechala ujít! Tuto knihu určitě doporučuji!❤

Originální a zdařile zpracovaný příběh plný emocí, který prostě stojí za přečtení!

Prvních 90-100 stran jsem s příběhem trochu bojovala. Přisuzuji to především tomu, že toto není můj obvyklý žánr a téma. Nicméně jsem moc ráda, že jsem knihu neodložila. První strany jsem četla asi 2 týdny, ale ten zbytek jsem očima zhltla za jedno odpoledne. Příběh si mě úplně získal. Autorka píše čtivě, poutavě. Zcela obyčejné scény z běžných dnů vás díky tomu chytí za srdce. Pro svou prvotinu si vybrala velmi náročné téma a je třeba smeknout pomyslný klobouk, protože tento příběh se skutečně vyvedl. Hlavní hrdinka je velmi sympatická slečna. Rozumná, avšak lepidlo na potíže. Pro mě velmi sympatická kombinace. Její příběh je protkán hezkými i smutnými okamžiky, které mě často přiměli k hlubšímu zamyšlení. Moc jsem si oblíbila také další postavy - babičku, její sestru a německého vojáka. Naopak rodiče Soni mi byli velmi nesympatičtí a některé jejich myšlenky a přístupy mi nešli na rozum. Jediné co mi v knize chybělo bylo více okamžiků z přítomnosti. Více pohledu aktuální generace na minulou dobu a činy předků. Moc ráda bych si v tomto ohledu přečetla více, než jen těch pár stran. Válka, láska a přátelství. Smutek i radost. Setkání a loučení. Úspěchy a pády. Tento příběh má vše, co si jen čtenář může přát. Hodnotím 4/5 a ráda bych v blízké době opět sáhla pro knihy z období 2. světové války. V knihách je to pro mě stále dost neprobádané území.

„Mou povinností je nenávidět ho, ale mým osudem milovat.” Upřímně, kdybych věděla jaký příběh v téhle knize na mě čeká, tak jsem po ní jen nekoukala, ale už dávno bych si ji koupila i přečetla. Příběh o životních rozhodnutích, rodině, lásce, životu v protektorátě.. Hlavně bych vyzdvihla právě dvojčata Soňu a Ester, ze začátku jsem byla trochu zmatená, ale když mi došlo kdo je kdo, o co jde, tak jsem nemohla přestat číst. O Ester se ještě víc dozvíme v druhém dílu Srdcem mojí babičky, takže tu si víc rozebereme kdyžtak příště. Tady byla zatím spíš okrajově, jakožto baletka v Plzni. Každopádně tu Ester, už jako babička, odpovídá na otázky své vnučky Kamily. Na světlo se tak dostává jedno z velkých rodinných tajemství. Ne všechno je tak, jak se zdá, nenechte se ošálit. Jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe. Řeší se tu totiž tehdy nemožný vztah mezi Češkou a německým inspektorem. Jak dopadne vám neřeknu, ale já to tak nějak čekala a bylo mi úzko. Zároveň se tu řeší i rodinné vztahy, kdy má každý svůj pohled na věc. Různé životy se zamotávají, někteří odchází, jiní přichází, jedni jdou do odboje, jiní jdou s proudem a snaží se na sebe neupozorňovat. Jednoduše, myslím, že kniha osloví hlavně ženy. Nejsou tu sáhodlouze popisovány historické události během druhé světové války, stránky ubývají před očima, hlavní postava v té době pracuje v nemocnici, nadbíhá jí nepřítel a štěstí je tu velmi vrtkavá záležitost. Jediné, co bych já vytknula je, že někdy mohla jít autorka víc do hloubky, plus konec byl pak dost rychlý. Kdyby se o pár stran natáhnul, pobrečela bych si určitě stejně. Myslím, že tuhle knihu si užijí i ti, kteří stejně jako já nečtou zrovna úplně knihy, jež se odehrávají v období válek. „Život není o tom, kolikrát padneš na kolena, ale o tom, kolikrát se dokážeš zvednout a jít dál.” Za poskytní knihy k recenzi a hlavně důvěru, děkuju moc přímo autorce @barbora.linke.