Recenze na knihu
Serafína a drak Ivana Nováková

5 z 5 hvězdiček Mikra registrovaný uživatel 13. srpna 2023

Příběh rozvíjí podobný námět jako Kráska a Zvíře a pracuje s obdobnými motivy jako Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maasové. Na rozdíl od Maasové je linie vyprávění příběhu o Serafíně a drakovi méně zvlněná, méně užvaněná a košatá, ačkoliv atmosférou a celkovým dojem je na srovnatelné úrovni. Autorka umí pracovat s jazykem. Umí pobavit i vyděsit, přinutí čtenáře Serafíně i Azovi držet palce. Trochu prudký a obrat z nelítostné obludy v horoucně milujícího kavalíra by působil kostrbatě, kdyby nebyl popsán tak uvěřitelně. Co mě na příběhu štvalo, byla Serafínina submisivita vůči otci, ačkoliv vůči jiným osobám tak submisivní nebyla. To nás opravdu pokrevní vazby činí tak zranitelnými? S nevolí jsem musela připustit, že ano. Potěšilo mě, že Az by ochotný obětovat vlastní lidskost, aby svou dívku zachránil. A líbil se mi civilní a nepřepjatý způsob, jakým to bylo podané. Zaujal mě příběh Brana, a vůbec by mi nevadilo, kdyby jeho celkové odvrácení od Elytrigie bylo přiblíženo podrobněji, protože najít odvahu a vzepřít se všemocné čarodějnici, která ho kdysi oblbla, a poté hořce zklamala, mohlo být výživné. Ale chápu, že autorka nechtěla zběsile pádící příběh příliš zpomalovat. I když je od poloviny vyprávění celkem jasné, jak příběh asi dopadne, přesto autorka čtenáře až téměř do samotného konce napíná a nutí k pochybnostem, jestli to celé nakonec neskončí úplně jinak. Bylo to příjemné hladké, snadné a návykové čtení, v kterém nechybí chytré myšlenky, o kterých se dá pěkně přemýšlet. (cit): „Tělo je jediná schránka pro fungující vědomí. Posléze si můžeš vysnít celý vesmír, ale někde musíš doopravdy být.“