Sobotní rozjímání: Jak vychovat z dítěte knihomola

Také máte doma malé dítě, u něhož chcete rozvinout lásku ke knihám na celý život? Někdy to není tak jednoduché, jak se zdá. Ale určitě to jde. Vždyť trpělivost i růže přináší.

Od dětství jsem dost četla, v první třídě jsem prý uměla ještě s jedním spolužákem nejlépe číst. Vděčím za to především rodičům. Mamce za to, že se se mnou zpočátku učila, a tátovi, že mně i sestře neustále vyprávěl nějaké pohádky či příběhy – dokonce mnohdy úplně smyšlené.

Na střední škole jsem si literaturu a četbu zamilovala a stala se na čtení doslova závislá. Hltala jsem vše, co se mi dostalo pod ruce. Od klasiky přes romány až po odbornou literaturu. Četba se mi stala denní potřebou.

Na vysoké škole se mi čirou náhodou dostala do rukou po hodně dlouhé době pohádková kniha a od té doby miluji pohádky a dětskou literaturu, na niž nedám dopustit. Miluji pohádky a sama se snažím o vlastní tvorbu pohádek…

Nyní mám i já malou holčičku, dvouletou princeznu Kristýnku. A byla bych více než ráda, kdyby si zamilovala knihy, ať už jakýkoliv žánr, jako její maminka. Proto se snažím po vzoru mých rodičů s Kristýnou každý den číst. Někdy je to opravdu těžké udržet její pozornost, protože Kika je živé dítě, které někdy nevydrží jen tak posedět. Jindy si sama podá knihu a chce předčítat a o knize si vyprávět sama od sebe. V takových chvílích mě to hřeje u srdce a věřím, že všechna snaha se cení.

Kromě leporel, dětského časopisu Puntík a ostatních pohádkových knih, jsme s manželem malé pořídili právě k druhým narozeninám Albi tužku s knihami z Kouzelného čtení. Může se zdát, že je malinko nákladná cenově, aby dovolím si konstatovat, že za to opravdu stojí. Mnoho maminek nechává své děti, aby si s knihami s touto tématikou pohrály samy, já na malou ještě dohlížím, a i když někdy tužka odpočívá, knihami si Kristýnka ráda listuje a vyprávíme si o ilustracích mnohdy dlouhé hodiny. Knihy mají tvrdé desky, takže se jen tak nepokrčí. Jsem z tohoto Kouzelného čtení velice nadšená a pevně věřím, že i takové čtení malé dá něco do vínku a stane se z ní stejná milovnice knih, jako jsem já.

Miluji vůni knih, nejen nových, knihy si kupujeme i starší. Nyní se budeme stěhovat, ale už máme vyhlídnutou dětskou pobočku městské knihovny. Pevně věřím, že si dcerka vždy vybere nějakou zajímavou knížku. Přesto si vždy pořídím novou knihu do své sbírky knih. Mám u rodičů velkou knihovnu a řeším velké dilema. Kde do bytu udělat knihovnu přes celou zeď, aby se tam všechny mé poklady vešly? A že jich je! Ale já to nějak vymyslím. Chci, aby dcera viděla, jak si cením nejen knih, ale i lidí, kteří knihy píšou a kteří samozřejmě knihy čtou. Chci na ni toto vše pozitivní přenést. Jak chudí bychom byli bez četby!

Už od střední školy si zapisuji na své stránky knihy, které jsem přečetla. Dělám si z knih, které mne zaujaly, výpisky a chci, aby takto ke knihám přistupovala i moje dcera. Proto jsem jí zavedla sešit s pevnými deskami, kam jí zapisuji knihy, které jsme zatím spolu přečetly a pak snad bude v seznamu pokračovat sama svojí vlastní četbou. Chtěla bych se stát dětskou spisovatelkou a chtěla bych být především své dceři vzorem a příkladem, že vše, co si pevně přejeme od srdce, to se může vlastním přičiněním stát. Že, jak píšou v mnoha knihách, nic není nemožné. Jsem věčný idealista a snílek, pořád věřím v dobro lidí, i když mnohdy jsem zklamaná. Ale přesto mám pořád svoji víru. Víru v to, že pakliže něco skutečně chcete a uděláte pro to nemožné, ono se to stane. Když to vámi proroste do mokru kostí, stane se to i skutečností.

Na závěr bych si dovolila použít citát Karla Čapka, který jsem zapsala Kristýně do onoho sešitu se seznamem přečtené literatury, který zní: „Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu.“