RECENZE: Ztracené střípky

Hlavní hrdinka příběhu Rebeka prožila své dětství bez matky. Ta ji a její dva bratry - Johnnyho a Mika - jednoho dne beze slova opustila. Otec, který byl místním policistou, zůstal na jejich výchovu sám. S odchodem manželky se stejně jako jeho děti nikdy úplně nevyrovnal, přesto život musel jít dál. Rebeka vystudovala medicínu a stala se z ní doktorka. Zamilovala se, vdala a stala se matkou dvou krásných dcer. Johnny se svým spisovatelským talentem usiloval (zatím bezúspěšně) o vydání knihy a z Mika se stal tak trochu dobrodruh. Osud každého z nich však byl určen jinak.

Rebeky manželství se rozpadlo a ona zůstala s holčičkami sama. Ještěže má věrnou kamarádku Noellu, která jí děti občas, když Rebeka pracuje, pohlídá. Johnny vzal práci v obchodě a zkouší psát historický román. A Mike? Ten doplatil na svou nezkrotnost a zahynul při automobilové nehodě. Když zemře i jejich otec, v Rebece jako by se něco zlomilo. Rozhodne se, že doprovodí svého bratra Johnnyho, posledního blízkého člověka, který jí zbyl, na výlet na hurikánem zničený Vraní ostrov.

Je to ostrov, sto šedesát dva kilometrů jihovýchodně od Long Islandu. V podstatě tři hodiny trajektem z Montauku. Vlastně se jmenuje Cruysův ostrov, podle mořeplavce Matthijse Cruyse, který ho objevil v roce 1694, ale když ho Britové od Holanďanů koupili, přejmenovali ho na Vraní, protože Cruysovo jméno neuměli vyslovit, a navíc na ostrově žily obrovské kolonie vran rybích.

Ačkoli se to možná nezdá, vše, co jsem zde dosud napsala, je v tomto příběhu záležitostí pouze vedlejší (i když svůj určitý význam mít bude). Rebeka s Johnnym sice v pořádku dorazí na ostrov – Johnny se tu má kvůli rešerším na svou knihu sejít s jistým odborníkem na vykopávky – ale něco se stane, a to zapříčiní, že poslední trajekt na pevninu odjede bez nich…a další přijede až za pět měsíců…. A tady teprve začne to pravé drama.

Devadesát procent obsahu téhle téměř šestisetstránkové knížky se totiž odehrává právě zde - na zapomenutém ostrově, kde Rebeka zůstane naprosto opuštěná a dlouhých pět měsíců se bude snažit přežít. A jako kdyby to nestačilo, o její život bude (kromě samotného ostrova) usilovat ještě někdo. A někdo jiný zase rozhodně nebude chtít, aby se z něj vrátila domů. Ale proč? A proč ji nikdo nehledá? Dokonce ani Noella!? Rebeka na to musí přijít…

Světlo ji na chvíli oslepilo, takže muži neviděla do tváře, ale potom vytáhl z kapsy mobil a obličej mu zalila tlumená modrá záře displeje. Ze tmy se vyloupla jeho čelist, ústa a nakonec i oči. Rebece se zadrhl dech v hrdle. Přesně toho se bála. Byl to ten muž, který se ji pokusil zabít.

Jak se kapitoly střídají, dozvídáme se také, že mezitím na pevnině jeden detektiv jménem Frank Travis, vyšetřuje případ pohřešované umělkyně Louisy. Ani Rebeka, ani Frank se neznají a netuší, že jejich pátrání spolu neuvěřitelným způsobem souvisí. „Ztracené střípky“ se však pomalu ale jistě začínají skládat dohromady…

O detektivní zápletku tedy určitě připraveni nebudete, ale spíše vás čeká velmi napínavý dobrodružný thriller o tom, jak přežít. Doba, kterou Rebeka tráví na ostrově, hledá potravu, vodu, deky, benzin, oblečení, ale také Johnnyho, a neustále při tom vzpomíná na dvé dcery, a chvílemi i přemýšlí „proč se jí tohle děje“, vám asi bude připadat trochu dlouhá – možná delší než samotné Rebece. Ale nebojte se, nakonec se odpovědí dočkáte - škoda jen, že vás trochu zklamou. Po tom všem budete mít pocit, že si zasloužíte něco lepšího. Žádný šok, a vlastně ani překvapení to nebude, ale upřímně – kdo tvrdí, že to tak zákonitě musí vždycky být? Vždyť za sebou budete mít skoro až nesnesitelně napínavý a velmi intenzivní zážitek.

Pobyt na opuštěném, zapomenutém a hurikánem zdevastovaném ostrůvku, uprostřed kruté zimy a mořských vichrů, bez topení, elektřiny a teplé vody, bez jakéhokoliv spojení a naděje na vysvobození - už jenom to stojí za to, nemám pravdu? Navíc - tuto část popisuje autor skutečně autenticky, jako kdybyste tam s Rebekou byli osobně. A velice milé odlehčení v podobě setkání s krásnou zrzavou fenkou Roxie, která bude Rebece na ostrově dělat společnost, dojem jenom umocní. Poslední část příběhu, už zpátky doma, pak bude takovou tečkou, plnou napjatě očekávaných informací, a také předpokládaných emocí – aspoň takový byl zcela jistě autorův záměr.

A můj verdikt? Byla to výzva. Jak pro mne, tak evidentně i pro Tima Weavera – což ostatně ve svém závěrečném Poděkování sám přiznává. Premiéra dopadla tak, jako každá jiná - dobře, ale ještě něco chybí a něco přebývá – mouchy se musí zkrátka vychytat. A když to nepůjde, tak bude lepší vrátit se ke starému, dobrému a osvědčenému…. A na závěr ještě malá informace pro skalní fanoušky Davida Rakera – Tim Weaver jej nakonec (na chvíli) pustil i sem – že by si přece jen nechal pootevřená vrátka?

Hodnocení: 70 %