RECENZE: Země v troskách

Člověk nedělá chyby, jen když nedělá vůbec nic. A když v životě nedělá nic... pak ve skutečnosti žádný život nemá...

Vítejte v beznaději

Pokud to ještě nevíte, tak svět skončil už kdysi dávno. Země byla napadena mimozemskými zrůdami, kterým lidé tak zachutnali, že byli téměř vyhubeni. Nanebevzetí, tak se jmenoval plán, který měl zachránit zbytečky lidského plémě. Několik velkých měst sahajících do oblak, stojících na obrovských konstrukcích, zcela odříznutá od povrchu. Poslední naděje.

Visegrád, slučující národy Poláků, Čechů a Slováků, bylo jedním z měst v oblacích. Gabrysz Komorowski žil slušný život, který měl brzy zahodit. Pod nátlakem se rozhodl všechno opustit a odejít s manželkou a dcerou na povrch. Skončilo to tragédií a on se vrátil polomrtvý a byl označený za zrádce a jen tak tak unikl popravě.

O osm let později je Komorowski kapitánem trestního oddílu. Zbavený všech občanských práv, v nemilosti prezidenta je nucený si odpykávat svůj trest v podobě sestupů na povrch. Při každé výpravě umírají lidé, ale on jako zázrakem stále přežívá. Jednoho dne narazí na zmínky o jakési Arše, tajuplném místě v podzemí, skrývající dávno ztracené lidské vědomosti, a on se rozhodne, že záhadnou Archu objeví. Možná je to jeho jediná šance na vykoupení. Možná, že ho sežerou zrůdy a neštěkne po něm ani pes. A možná, že žádná Archa nikdy neexistovala.

Kolísavý, naříkavý zvuk se nesl nocí, ale lidský křik jej skoro přehlušoval. Ostrý a kvílivý, děs ve své nejryzejší podobě. Ještě pořád jich žilo dost na to, aby mohli umírat ve spárech zrůd...

Další díl, nové kulisy

Jal jsem se srovnávat pokračování s prvním dílem a brzo zjistil, že jsem silně přecenil svoji paměť. Jednoduše řečeno, pamatuju si velké prd, ale to nevadí, alespoň nebudu spoilerovat případným nováčkům. Upřímně, musel jsem si přečíst vlastní recenzi Města v oblacích, abych si to alespoň lehce oživil.

Země v troskách, narozdíl od své starší sestřičky, si už nehraje na žádná tajemství. Obyvatelé Visegrádu vědí vše, prezident nic netají a je očividné, že zde vládne zcela jiný politický řád. I když ne tak docela. Ta hra se mi líbila, připomnělo mi Silo, postapokalyptické dílo, ve kterém byly politické hrátky také na denním pořádku. Lidé jsou ale stále rozděleni do kast, zdá se, že tohoto se nikdy nezbavíme, vždycky bude někdo privilegovanější.

Aby to nebylo tak sluníčkové, objevil jsem pár much. Nemůžu prozrazovat konkrétní části příběhu, ale někdy mi zkrátka přišlo, že některé situace byly vázány na až moc náhod, aby byly pravděpodobné. Zase na druhou stranu, i ve sportce je možné vyhrát, takže co, náhody se dějí.

Ležel na studené zemi, necítil nic a oči upíral do husté prachové pavučiny mezi nohami převráceného stolu. Když se začalo stmívat, rozhoupal ji pavouk. Jedno z vláken bylo od krve...

Třetí třetina

Zatímco v předchozím díle jsem si musel na hlavního hrdinu zvykat, tady byla situace zcela odlišná. Komorowski byl přesně ten typ zhýralého muže, který mi sednul na první dobrou a kdybych se musel vydat mezi zabijácké emzáky, rozhodně bych byl rád, aby mi kryl záda právě on. Vypadá to, že série se stále víc bude upírat k povrchu a jsem zvědavý kam nás další díl zavane. Co říci na závěr? Poláci jsou kulišáci, české postapo neztrácí na síle a Slováci asi z téhle knížky nebudou mít velkou radost.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 77 %