Prequel Scarlatiny přichází s ještě temnějším příběhem pro fanoušky Tima Burtona|RECENZE Smaragdina

Byl jsem zvědavý, kam se druhá kniha posune. I proto mě trochu zklamalo, když mi došlo že nejde o pokračování, nýbrž o prequel, dějově předcházející první knize. Protagonistkou se zde tedy stává Scarlatina, tady ještě děvčátko Smaragdina, která spolu se svými rodiči a babičkou žije během doby Divokého západu v hotelu Fantastique, kde celá rodina pracuje v hotelové restauraci. Scarlatina pak náhle umírá a my jsme svědky toho, jak se coby novopečený duch sžívá se zákonitosmi posmrtného života a poznává nové přátele i nepřátele. Pokud by někoho mátlo dvojí jméno hrdinky, je to docela jednoduché. Smaragdina je jméno, které měla zaživa, zatímco Scarlatina je její záhrobní jméno, které dostala podle nemoci, na kterou zemřela. Byla to spála, přičemž skarlatina je její latinský název.

Jak už to tak v prequelech bývá, dostává se nám vysvětlení řady věcí, kterých jsme si možná ani nevšimli, nebo je zapomněli. Zároveň se ale setkáváme s některými starými známými. Jsme třeba svědky zrodu přátelství mezi Scarlatinou a duchem francouzské pavoučice Lady Hrůzostrašné. Příběh se tentokrát odehrává v 19. století, tedy mnoho let před událostmi jedničky, a točí se nejen okolo smíření se s vlastní smrtí, ale i chodu hotelu a střetem světa mrtvých a živých.

Objeví se zde celá řada zajímavě vykreslených zemřelých (jeden příklad za všechny, stará známá Nikotýna – kovbojská lovkyně duchů, kteří se nechtějí vydat na Onen svět), zároveň poněkud nechutná fakta o fungování duchů (namísto jídla na jaké jsme zvyklí, kupříkladu duchům chutnají tlející odpadky). Jednoznačně nejzajímavější vedlejší postavou byl pro mne charakter vymítačky duchů, která svou praxi provádí v přestrojení a v doprovodu vnuka, který je na rozdíl od ní nadané médium. Vaření a recepty jsou protentokrát poněkud v ústraní oproti strašení a dobrodružství, to ale vůbec nevadí, naopak. Dění je díky tomu mnohem dynamičtější. V závěru knihy navíc recepty opět jsou.

Verdikt

Ledicia Costas se vrací s čtivým dobrodružstvím, které však místy ani nepůsobí, jako by bylo pro děti. Míra morbidity a smrti skutečně není pro každého a rozhodně tuto knihu tak nelze doporučit všem. Pokud však tato tematika nevadí, ale naopak fascinuje, dostane se k vám veskrze hezký, příjemně napsaný příběh o významu rodiny, přátelství, ale i o tom, jak je důležité si věřit i v dosud nepoznané situaci.

To vše ruku v ruce s detailními a stylovými barevnými ilustracemi. Ty opět vytvořil Victor Rivas a nutno dodat, že celému dílu propůjčují tak říkajíc duši a vizuální stránku, jež by mohla bez obtíží posloužit za předlohu animovanému filmu. Opět vedle krásných obrázků potěší i bonus v podobě zajímavých receptů (které se navíc v příběhu mihnou). Celkově jde o čtení, jež je vzdor své útlosti nabité akcí a zvraty natolik, až jsem byl mile překvapen jak rychle vše odsýpá a zároveň drží pohromadě. Pokud vašim dětem nevadí trochu temnější pohádky, rozhodně jim příběh zesnulé holčičky pořiďte, nebudete litovat!