Je lidstvo odsouzeno k neustálému hledání ráje na zemi? | RECENZE

Autorka Hanya Yanagihara se po napsání moderní klasiky s názvem Malý život pustila do velkolepého, utopického, odvážného a opravdu hodně hlubokého románu. Použitím hodně velké zkratky by se dalo říct, že tohle dílo je důkazem, že romantičnost příběhu není vázána na konkrétní dobu ani na konkrétní pohlaví ústředních postav. U zkratek však nezůstanu a svoje dojmy se pokusím více rozvést.

To, co mě na knize nejvíce zaujalo a bylo největším lákadlem pro její přečtení, bylo její rozdělení na tři příběhy odehrávající se vždy s odstupem sta let. Sledujete tak postupně romanci odehrávající se na konci 19., 20. a 21. století. Navíc první dvě období autorka pojala poněkud alternativně. Nicméně nešlo o nějaké za vlasy přitažené fantazie. Pokud tuhle knihu bude někdo číst třeba za sto let, možná ani nepozná, že není dobově přesná. Ve všech třech případech se s autorkou podíváme na stejná místa. Jako kulisa poslouží především Washingtonovo náměstí a Havaj. Zároveň se ve všech příbězích točí také několik typově stejných postav, a hlavně stejných jmen. Pro potřeby zidealizování světa pracuje autorka s prostředím, ve kterém se neřeší tolik pohlaví a je zcela běžné, že se už v 19. století vezmou dva muži a vychovávají spolu dítě. Musím však dodat, že tahle tematika není do příběhu tlačena násilně a, jak jsem již psal dříve, u mě to fungovalo hlavně jako důkaz, že před láskou jsme si všichni rovni.

Román jsem nazval mimo jiné utopickým. Ani zidealizovaný svět však nemůže být úplně ideálním a Hanya Yanagihara, respektive její knižní postavy mě neustále nutily se zamýšlet nad tím, zda je vůbec možné zrealizovat koncept utopie a jak dlouho se o to můžete snažit, než se z utopie stane dystopie.

Jednotlivé příběhy na sebe sice nijak přímo nenavazují, ale nutí vás neustále hledat u jednotlivých postav nějakou příbuzenskou podobnost a určitě mezi nimi najdete několik shodných prvků. To, jakým způsobem všechny tři příběhy vytváří propracovanou symfonii zjistíte až po přečtení. A to možná i několik dnů či týdnů po něm.

V každém období jsem si našel příběhovou rovinu, která mě nejvíce zaujala. Ale jsem si naprosto jist, že každý čtenář si najde něco, co ho bude bavit. Je totiž z čeho vybírat. Zhrzená láska, vážné nemoci, pandemie, naplňování otcovského vzoru, kastování, podvody, revolucionářství nebo balancování mezi bezpečností a svobodou. A to jsem zdaleka nevyjmenoval všechno.

Kniha si najde své fanoušky hlavně mezi čtenáři romantiky a nadšence do vícegeneračních eposů. Naopak čtenáře, kteří mají rádi hodně akce a konverzační přestřelky to asi zas tak nezaujme. Já jako žánrově nevyhraněný čtenář (i když si všichni myslí že čtu jen detektivky) jsem si tuhle knihu maximálně užil.

Pro nerozhodné mám ještě tři bonusové důvody, proč si knihu přečíst:

1.  Pokud máte zrovna doma čaj Lapsang Souchong (jako jsem měl náhodou já), půjdete si ho stejně jako hlavní hrdina v prvním příběhu uvařit.
2.  Zjistíte, že být někde za krále neznamená nebýt jinde za ubožáka.
3.  Dostanete něco, co vás donutí se zamyslet (souhlasím, že někdy to dost bolí).