RECENZE: Pravá bluesová kočka - Horor plný temnoty

Autor

Dominik Fiala je povoláním strojvedoucí pražského metra. Přesto je jeho hlavní životní náplní tvůrčí psaní, které by za nic na světě nevyměnil. Vystudoval Soukromé gymnázium Josefa Škvoreckého a na jeho „školeném“ stylu je to znát. V žánru hororu, magického realismu či sci-fi a fantasy napsal již řadu povídek, které mu vyšly v nejrůznějších časopisech a sbornících. Je také hudebník a miluje čaj, kočky a přírodu. Pravá bluesová kočka je jeho románový debut.

V temný noci seděla přímo naproti němu v kruhu sešlapaný trávy černá kočka, oceánově modrý oči jí zářily do tmy a skoro se i zdálo, že hvězdy vysoko nad ní z tohohle úhlu utíkají z jedný strany na druhou a způsobujou mu tak v hlavě prudkou závrať. Jako součástky kosmickýho kaleidoskopu nebo horský dráhy z hlubin nočních můr.

Obálka knihy

Příběh

Na jihu Ameriky, ve státě Mississippi, se nachází malý zapadlý bar. Kromě barmana je tu už jen Ashley. Sedí na barové stoličce, kouří a pije jednoho panáka za druhým. Toulá se od města k městu, aby našla muže bez kusu ucha, zodpovědného za smrt její nejlepší kamarádky Molly. Začalo to v době, kdy lidé běžně umírali. Teď už neumírá nikdo, a přesto Ashley vidí duchy. Duchy těch, kteří umřít ještě stihli. Tak jako Molly a muž v černém klobouku a plášti (ne nepodobný Kingovu Pistolníkovi), který právě vešel do baru.

Když se dají do řeči, vykouří několik cigaret a vypijí pár drinků, zjistí Ashley, že tento muž je trochu jiný případ. Jmenuje se Walter Coltrane a býval slavným muzikantem. Po své smrti se stal zástupcem Smrti – svou práci však nedělá – jen občas vytáhne harmoniku a zahraje si blues. Nemá totiž čas. Coltrane hledá svého vraha. Vraha, kterému chybí kus ucha.

Coltrane se najednou zastavil. Přestože tady v určitým smyslu nebyl, ten černej plášť se mu zatřepotal ve větru. Jasně, ne že by to bylo poprvé. Duchové rádi imitovali, že podlejhaj přírodním zákonům. Dělaj to hlavně proto, aby se lidi kolem nich cejtili líp.

Je jasné, že ti dva se dají dohromady. Vydají se spolu na cestu, protože mají stejný cíl. Jen v jedné věci se neshodnou – Ashley tvrdí, že muž bez kusu ucha je mrtvý a Coltrane zase, že stále žije. Jak je to doopravdy se dozvíte, předtím ale toho budete muset ještě hodně vydržet. Ashley s Coltranem navštíví kamaráda Speedyho, který jim dá speciální drogu. Ta jim dopomůže, aby se přenesli tam, kam potřebují a viděli věci, které by jinak neviděli. Bude to tak ale dobře?

Velkou překážkou se jim stane také parta chlápků v černém, kteří se toulají krajinou stejně jako Ashley a Coltrane a z nudy provozují krutou zábavu. Někdo jim šéfuje, ale nikdo (zatím) neví, kdo to je. Ashley zažije strašlivou hrůzu v temném lese a ani Coltrane toho nebude ušetřen. Vzájemně si však pomůžou – doufejme – anebo právě naopak? Svou roli tu bude hrát samozřejmě i krásná černá kočka, otázka ale zní – začne se zase umírat?

Ty oči se řítily černou nocí směrem k ní a Ashley dobře věděla, že se jejím směrem blíží tmou desítky pařátů na konci dlouhejch chapadel. Vykřikla. Pak se přetočila na boku a svalila se z bahnitýho srázu do ještě větší temnoty. Cejtila, jak ji drápou kameny. Těsně nato se jí nad hlavou ozval zvuk drápů, který trhaly zemi na kusy.

„Lidi si zvyknou na všechno. Zvyknou si i na to, že přestali umírat.“

Verdikt

V hororovém žánru je vždy těžké vyslovit verdikt. Hranice kvality jsou zde dost tenké a upřímně – čtenáři hororů jsou tak trochu nevděčníci, protože vlastně pořádně nevědí, co chtějí. Budu-li mluvit jenom za sebe, tak od hororu čekám samozřejmě děs a hrůzu, ale zase ne takovou, aby mi z toho bylo špatně nebo abych se bála vyjít ze dveří. Na druhou stranu, pokud je tam toho málo, tak to také není uspokojivé – čtu přece horor! Zkrátka najít mezi horory tu správnou zlatou střední cestu, aby v nich vyvolávání strachu nebylo prvoplánové a jednalo se o dobrý příběh, klidně i se špetkou humoru, není úplně jednoduché, a napsat něco takového je podle mě velké umění.

A jak u mě tedy dopadla Pravá bluesová kočka? Byla jsem napnutá, zděšená, ale také znechucená a deprimovaná. V příběhu totiž převažuje temnota, která je všudypřítomná a stálá. Je psán zvláštním hovorovým stylem a autor se nevyhýbá ani vulgarismům, což celou atmosféru ještě umocňuje. Ta atmosféra je na celém příběhu asi to nejsilnější. Naprosto mnou prostoupila a zůstala ve mně ještě poté, co jsem knihu dočetla.

Své dělá také způsob popisu brutálních situací, kterých tu mimochodem není málo, a jejich mysteriózní okolnosti, které se mi nechtělo ani domyslet. Považovala jsem se už za poměrně otrlého čtenáře hororů, ale přiznám se, že tohle bylo i na mě moc. Celkový dojem z knihy mi byl až nepříjemný – ta temnota, lidská zloba v tak velké převaze nad dobrem, složité charaktery postav, kterým jsem mnohdy ani nerozuměla a prostředí, ve kterém bych rozhodně nikdy nechtěla být – to vše na mě působilo bezútěšně, smutně a spíše mě rozladilo. Ovšem pozor – to neznamená, že jinému fanouškovi žánru by se právě tohle nemohlo líbit! Jde přece o horor – a to velmi originální (nevzpomínám si, že bych kdy něco podobného četla), pěkně krvavý a se vším všudy, jehož závěr je pak jako třešnička na dortu, o které budete ještě dlouho přemýšlet, to mi věřte.

Tak vidíte, nakonec musím uznat, že mě Dominik Fiala vlastně docela dostal. A to nemůže znamenat nic jiného, než že je asi opravdu dobrý. Jak to zjistit? Jedině tak, že si jeho román přečtete a já vám k tomu přeji pevné nervy.

Hodnocení: 75 %