Pozoruhodně bystrá stvoření – Příběh o smutných lidech a jednom vychytralém hlavonožci|RECENZE

Propojení dvou světů

Některé bolesti neodvane ani oceán času, je třeba se s nimi naučit žít. S jednou takovou bolestí se trápí i Tova. Uplynuly už tři desítky let, kdy tragicky zahynul její syn Erik a do dneška se pořádně nepřišlo na to, co se vlastně stalo. Tovina duše, obtěžkaná utrpením a mnoha ztrátami, je smířená s tím, že se jí nedostane odpovědí a její srdce už nebude mít možnost se alespoň trošičku zacelit. Jednou z mála radostí je pro ni uklíd v místním vodním světě.

Jmenuji se Marcellus a píši vám ze své cely. Již čtvrtým rokem mě vězní ve vodní nádrži jako atrakci, pro vás dvojnožce. Každým svým chapadlem toužím po svobodě v oceánu, ale dávno jsem se smířil se svým osudem. Než se ale s tímto světem rozloučím a vydám se do hlavonožčího nebe, udělám ještě poslední dobrý skutek. Rozhodl jsem se pomoci té milé paní uklízečce vypátrat, jak to bylo s jejím synem. Jsem totiž, pokud vám to ještě nedošlo, neobyčejně chytrá chobotnice.

Zmocní se jí intenzivní pocit. Po chvíli si uvědomí, že cítí úlevu. Zámotek je teplý a měkký a ona je sama, blaženě sama. Konečně se jí podaří poklidně usnout...

Pozoruhodně bystrá stvoření

Zmítaný emocemi

Pozoruhodně bystrá stvoření malinko připomínala jízdu na horské dráze. Pocity se střídaly rychleji než ministři zdravotnictví za covidu a já vlastně pořádně nevěděl, co si myslet, jak se v tom všem vyznat. Jasně, proč nezačít třeba u Marcella. Když zvířata dostanou hlas, je to pro mě automaticky velké lákadlo. Marcellus sice nemá k dispozici celé kapitoly, spíš taková krátká intermezza, ale i to stačí k tomu, aby se celý příběh náramně oživil. Marcellus je sice lehce namyšlený a prozíravý, ale přesto si dokázal získat mé sympatie poměrně rychle. Problém ale nastává zhruba za polovinou knihy, kdy jsem začínal mít pocit, že to autorka s jeho schopnostmi poněkud přepaluje. Není divu, on by příběh bez oněch „přepalů“ nemohl dojít zdárného konce.

A co hrdinové z říše suchozemské, jaké s těmi bylo pořízení? Inu, velmi dobré. Každá důležitá postava v příběhu je totiž sympaťák (či sympaťanda), a takové je těžké si nezamilovat. Samozřejmě, i zde je možné nalézt nějakou tu mušku. Mě například docela iritovalo, že jeden z hrdinů, ačkoliv mu bylo lehce přes třicet, se neustále choval jako člověk lehce za hranicí puberty, ale to je bohužel vlastnost mnoha lidí z reálného světa, za to autorku trestat nebudu.

Netuším, jak se množí chobotnice velká. Jak by asi vypadali mí potomci po narození? Měníme tvar stejně jako třeba mořstí koníci, nebo zůstáváme jednotvárně stejní jako lidé? To už se nejspíš nikdy nedozvím...

Závěrečná řeč

Příběh sám umí být stejným dílem krásný jako předvídatelný. Zápletky fungují, ale v šoku z nich pravděpodobně nebudete. Není to dokonalé, všechno stojí na až moc velkých náhodách, ale přesto z toho cítím hřejivost a na konci jsem se neubránil upřímnému dojetí. I když knize mohu vyčítat spoustu dílčích chybiček, zároveň cítím, že byla napsaná s láskou, která se umí dostat pod kůži, i takovému všetečkovi jako jsem já. A to už nějakou hodnotu má, no ne? Tak zase někdy příště. Na přečtenou.