RECENZE: Poslední dům v Needless Street – příběh ve kterém nedává nic smysl, ale přitom je všechno jasné

Dee otevře doširoka ústa, až se jí napne čelist a zapraská v ní. V tichu mlčky křičí. Otočí se a běží domů. Šepot ji pronásleduje, plazí se rychle, má ho téměř v patách...

Hledá se Lulu

Jmenuji se Olivia a pomůžu vám se zorientovat v nastalé situaci. Tak především jsem kočka. Mezi mé zájmy patří filozofování nad životem a čtení si v Bibli, cítím přitom, že Pán je se mnou. Jako malé koťátko jsem byla na pokraji smrti, ale Ted mě zachránil a od té doby žijeme jeden pro druhého.

Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec se mi povedlo ho vypátrat. Informace mě dovedly až sem, do Needless Street, ulice, v níž bydlí ta odporná kreatura, která před více jak deseti lety unesla moji malou sestřičku Lulu. Jsem přesvědčená, že ji drží jako otrokyni ve svém domě a sbírám odvahu, abych se tam dostala a osvobodila ji. Tento vzkaz píšu pro případ, že bych se nevrátila a Ted dostal i mě. Dee Dee.

Podivný chlápek, který žije se svojí dcerou v ještě podivnějším domě plném duchů minulosti. Žena hledající vykoupení tím, že zachrání svoji ztracenou sestru, kterou už nikdo jiný nehledá. Do toho všeho mudrující kočka, která našla víru a bojuje se svým temným já. Může to být ještě divnější? To si raději nepřejte vědět.

Kouzlo života spočívá ve vědomí, že pokud se vám nelíbí, co se ve skutečnosti děje, znovu se ponoříte do spánku a ono to nějak přejde...

Poslední dům v Needless Street

Řádky plné zmatku

Absolutně jsem nevěděl do čeho se vrhám, bylo ale už od začátku jasné, že knihu, ve které figuruje mluvící kočka musím mít. V divnostech si libuji a tento román je divnoknihou přímo ukázkovou. Jak já si Needless Street užil, bože! Bylo odpoledne, za oknem svítilo sluníčko a já měl skoro celý příběh před sebou. Klapka, střih, je večer téhož dne, já se cítím jako v transu a koukám na knihu, kterou jsem přečetl skoro celou za několik hodin. Co se stalo s tím lenochem, na kterého se koukám každé ráno do zrcadla? Použila na mě autorka snad nějaké podivné zaříkadlo posedlosti?

Oplachuji si obličej ledovou vodou, abych se zbavil omámení, ale je to k ničemu. Od první kapitoly mi na tom celém něco nehrálo, stránky byly plné divných vět a ještě zvláštnějších souvětí, ale i když jsem se často ztrácel, něco mi našeptávalo, že musím číst dál. Dospělé postavy se chovaly a vyjadřovaly velice dětinsky a děti se chovaly naopak podezřele dospěle. Je to ironické, ale nejnormálněji ze všech působila ta ukecaná kočka Olivie. Netušil jsem sice, kam se to celé posune, ale byl jsem si jistý, že tuto knihu budu milovat až do konce, i když mě možná ta láska spálí na prach.

Bohové jsou blíž, než byste si mysleli. Žijí mezi stromy, pod kůží tak tenkou, že jí můžete rozříznout škrábnutím nehtu...

Chaotické zakončení

Tento román považuji za klenot a k autorce cítím obdiv, že dokázala zvládnout tak komplikovanou zápletku, aniž by se do toho sama zamotala. Příběh má víc vrstev než cibule, a možná že by bývalo lepší jich pár ubrat, ale na celkové vyznění to nemělo zásadní vliv. Na čtenáře je kladen poměrně velký tlak, bylo potřeba udržet nervy na uzdě a věřit, že autorka mě dokáže bezpečně vyvést z toho světa divů, což se tedy povedlo jen částečně, protože mám pořád trochu pocit, že jsem ztracenější než Alenka padající do králičí nory. Ať se snažím sebevíc, srdce mi z toho zážitku neustále buší jako zvon. A víte co? Přeji si, aby to nikdy neskončilo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 92 %