S cestopisy jako by se poslední dobou roztrhl pytel. Jeden cestuje na motorce, další v trabantu, někteří stopem. Jejich společným jmenovatelem bývá humor – ale co si budeme povídat, většinou nám tato díla dost splývají.
Nemůžete mi tedy mít za zlé, že jsem tedy byla dost skeptická, když se mi do rukou dostala kniha Neuvěřitelně uvěřitelné příhody z hor. Ačkoliv jde o již druhou knihu Martina Úbla, pro mě bylo dosud autorovo jméno neznámé. A musím říct, že jsem moc ráda, že jsem se s tímto dobrodruhem mohla seznámit – alespoň literárně.
Skupinka více či méně nadšených dobrodruhů se více či méně dohodne na tom, že se společně vydají zdolat dlouhé treky a vysoké hory, s nimiž jdou ruku v ruce extrémní podmínky a nepředvídatelné situace! Díky nadšení zdolají i počáteční nelehkou komunikaci ohledně letenek, zaženou pochyby a na cestu se opravdu vypraví.
...počasí se nelepší, spíš horší. Teplota v chajdě nadále klesá, už dlouho nevydrží. Zvedá se vítr a dochází nám veškeré zásoby. Voda stoupá. Jak dlouho ještě?? Jo, a došla whisky.
Obsah knihy je tak různorodý, že se vám čtení o jejich příhodách nebude zdát ani chvilku monotónní. Dílo začíná seznámením s hlavními aktéry příběhu – s Kuřetem, němým vůdcem, Kamilou, která působí jako skutečná něžná Sněhurka, PJem, nebezpečným lékárníkem, Dášou, drsnou vegetariánkou, Vojtou, fotícím maniakem a Martinem, upovídaným smolařem.
Objektivní popisy cest, podmínek a příhod střídají velice subjektivní pocity jednotlivých dobrodruhů – ty nám podávají prostřednictvím deníkových zápisků. Velice oceňuji, že v těchto pasážích poznáme, jací skutečně jsou, co je nejvíce trápí (a těší) a celkově se nám tím přiblíží:
zapsala Dáša: Milý deníčku, dnes jsme se s Kamilou rozhodly, že pozvedneme nízkou kulturní úroveň naší výpravy. Jediné, co zde máme v psané formě, je Padesát odstínů šedi a to o kultuře nemůže být ani řeč. Vymyslely jsme, že každý z nás napíše do deníku povídku na téma historie a hory a na závěr cesty vyhodnotíme tu nejlepší. To bychom zde ale nesměly být s našima klukama. Druhý den jsem totiž zjistila, že PJ si stále plete poezii s prózou a do deníku napsal:
Hory, hory, hory, prošoupu v nich pohory.
Takže jsem ho ze soutěže vyškrtla.
Jak jste si již všimli, kromě deníkových zápisů se můžeme začíst i do jiné autorské tvorby – vtipné historické prózy. Například o Marii Terezii, která chtěla své děti poslat pracovat do dolů, o Napoleonovi, který vzdal bitvu, aby se mohl věnovat turistice nebo o Janu Žižkovi v jarní depresi.
O tom, že jsou Neuvěřitelně uvěřitelné příhody z hor opravdu rozličným čtením, pravděpodobně více psát nemusím. Nejde o cestopis, jehož základním stavebním kamenem jsou do detailu popsané trasy a výčet zdolaných cílů. Především je to neuvěřitelně lidský příběh o vztazích a všedních i nevšedních problémech. Humor, který jsem zmiňovala na začátku, je zde zastoupen opravdu hojně – co je ale důležité, je to, že působí opravdově, nenásilně, nepřikrášleně, a především uvěřitelně.
Během listování knihou jsem několikrát nahlas citovala pasáže a upřímně se musím svěřit, že jsme se všichni od srdce zasmáli. Každá jedna osobnost příběhu mi byla sympatická a věřím, že cestovat v takové sestavě musí být vážně radost – a to dokonce i ve chvílích, kdy máte promočené veškeré oblečení, ponožky vašeho parťáka nevábně zapáchají a chilli koření, které jste ochutnávali, se vám dostalo úplně, ÚPLNĚ všude. Však i od toho tu je titul Dement dne.
Neuvěřitelně uvěřitelné příhody z hor doporučuji nejen zapáleným turistům, ale i těm, kteří se rádi baví nad cizím neštěstím, užívají si četbu o tom, co vše dokáže život přichystat a v neposlední řadě také těm, kteří neholdují rozsáhlým dílům, ale rádi by si přečetli něco milého – mimo skvělého příběhu je zde totiž spousta nákresů a okouzlujících fotografií!
