Je hrozné přijít o všechno a je-li vám navíc dvanáct, nelze si to ani představit. Malému Eddiemu se to stalo – přišel o rodiče, o svého milovaného brášku, o domov. Jak se s tím vyrovná? Právě o tom, a ještě o mnohém jiném, je tato knížka. Je smutná, místy i vtipná, ale především důležitá. A proč? To se dozvíte v následující recenzi.
„Překvapivě povznášející příběh plný naděje a suchého humoru, který skrývá důležité poselství o lidské slušnosti, aniž by se uchyloval k přílišnému sentimentu.“ (New York Times Book Review)
Příběh se odvíjí ve dvou liniích. První probíhá zpočátku zdánlivě v pohodě. Lidé nastupují v Newarku do letadla, které za chvíli bude startovat. Cílem je Los Angeles.
Postupně poznáváme některé cestující víc, a tak nějak se s nimi sbližujeme. Zraněný vojín Benjamin, který se vrací z Afganistanu, nekonformní Florida na útěku z manželství, bohatý, na vozík upoutaný a nerudný Cripin, mladý podnikatel Mark, zamilovaný do krásné letušky Veroniky, či těhotná Linda, na níž čeká na letišti snoubenec. Je jich víc, které ze 190 cestujících lépe poznáme a každý z nich si sebou veze svůj osud a těší se na jeho naplnění. Stejně tak Jane a Bruce Adlerovi a jejich synové patnáctiletý Jordan a dvanáctiletý Eddie. Stěhují se do nového domova se zahradou, kde na ně čeká klid, bezpečí a Jane nová práce.
Let 2977 se ubírá ve stopách všech létajících strojů, které se kdy vznesly do vzduchu před ním. Ve stopách mužů, kteří si na paže připevňovali pohyblivá kovová křídla zvaná ornitoptéra, ve stopách kluzáků, horkovzdušných balonů, vzdušných parních vozů, Ezechielových vzducholodí a mnoha dalších. Všichni účastníci tohoto letu se narodili v době komerční letecké dopravy, a tak všichni považují do jisté míry za samozřejmost, že můžou sedět v oblacích.
Ve druhé linii už je po všem. Eddie Adler, kterému teď nikdo neřekne jinak než Edwarde, leží v nemocnici. Je na tom špatně, ale žije. Nic si nepamatuje, ví jen to, že přežil jako jediný, pád letadla. Všechno ho bolí, ale duše nejvíc… To, co představovalo jeho dosavadní život, je pryč a nyní je jako jediný přeživší „celebritou“ – tak to aspoň ostatní říkají, že je to zázrak. Sestra jeho maminky Lacey si Edwarda vezme z nemocnice domů, kde se o něj s manželem Johnem hodlá co nejlépe postarat. Tak jednoduché to ale nebude…
Když John odchází, Edward dál sedí nehybně na tvrdé židli. Připadá mu, že ho obepíná bezpečnostní pás. Ruce má stejně studené, jako když pokládal dlaň na mokré okno letadla. Vybavuje si, jak opakovaně tiskl ruku na sklo a pak ji odtahoval. Vnímá vedle sebe teplo bráchova těla. Nepřipadá mu to jako vzpomínka. Sedí na skládací židli a skutečně na sobě cítí těsný bezpečnostní pás…
V obou liniích prožíváme to, co Eddie, ale v té druhé mnohem víc. Tam se Edward musí vyléčit, naučit se žít bez své milované rodiny, najít si nové přátele, začít milovat rodinu novou a uvidět před sebou nějaký cíl. Musí také čelit velkému tlaku zvenčí, kdy někteří se jej snaží zneužít ve svůj prospěch, anebo nemilosrdně propírají Edwardovo jméno v médiích a na internetu. A přitom nebe nad hlavou mu stále připomíná, co se stalo. V této chvíli už ale bude na dobré cestě, protože začne rozeznávat, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne….
Příběh končí v Edwardových osmnácti letech, tedy šest let od havárie. Mezitím toho hodně objeví a pochopí.
Americká spisovatelka Ann Napolitano, která si sama prošla těžkou nemocí a musela znovu hledat cestu životem, se do Edwardova údělu dokázala dobře vžít a je to vidět. Román Milý Edwarde je již jejím třetím, avšak podle literárních kritiků a čtenářů je tím nejlepším. V roce 2020 se stal bestsellerem, a to už při rozhodování, zda se do čtení pustit, či ne, přece něco znamená, nemyslíte?
Kniha je skvostná nejen uvnitř, ale i po grafické stránce. 19 povídek dokreslují působivé ilustrace a pod přebalem se na plátěných deskách skrývá 19 vyražených pařátů.
