RECENZE: Dokonalé děti - Poněkud nedokonalý příběh

Mihotající se blankytně modrá voda v bazénu, palmy a oranžové slunečníky na druhé straně okna vypadají neskutečně. Tato příliš dokonalá scéna nemůže být reálná...

Velká dětská záhada

Beth má dobrý život. Dvě děti, fungující manželství, dům, to vše by mělo vést ke spokojenosti, kdyby ovšem nebylo té zatracené minulosti, která ani po dvanácti letech nezůstává zapomenuta. Když se Beth cestou na synův zápas zastaví u domu své bývalé kamarádky Flory, nečekaná nostalgie ji zasáhne překvapivě silně. Nostalgie je ale v zápětí vystřídána šokem, protože nejen, že Flora v tom domě i po těch letech stále bydlí, navíc se zdá, že její děti nezestárly ani o den. Co se to tady, k sakru, děje?

Dokonalost bývá nedokonalá

Anotace je jednoduchá, stručná a pekelně návyková. Člověku se po jejím přečtení, musí zákonitě roztočit fantazie na plné obrátky a jenom se klepe nedočkavostí nad tím, co na něho autorka vychrlí za zvraty, protože pole možností je neskutečně široké. A tak čtete a čtete, polykáte jednu kapitolu za druhou, a nedozvídáte se vůbec nic. Naštěstí je vaše trpělivost celkem odolná a zvědavost musíte ukojit za každou cenu, a tak pokračujete ve čtení dál.

Myslím, že největší chybou, kterou děláme, je to, že soustřeďujeme příliš mnoho pozornosti na detaily v našem životě, které vlastně nejsou důležité. Můžeme si vybrat. Možná na tom ani nezáleží. Třeba neexistuje špatná volba...

Dokonalé děti

Kde se stala chyba? Spousta autorů dokáže pekelně natahovat děj a zavádět vás do dalších a dalších neprobádaných uliček. Šikovný spisovatel to dělá s noblesou a vy máte chuť s ním hrát jeho hru, protože svět, o kterém píše, vás umí vtáhnout, toužíte se o každé postavě dozvědět sebemenší detail, a tak vás ani nepřekvapí, že než dojdete k finální zápletce, uplynou stovky stran. S Dokonalými dětmi to tak ale nefunguje, a to ani navzdory tomu, že se nejedná o žádnou bichli.

Natahování děje je bolestivé a vy trpíte tím, jak si hlavní hrdinka neustále přeříkává fakta, která jsou už dávno známá. Opakování je matkou moudrosti, ale vše má své meze. Schválně si můžete vyzkoušet malou hru. Pokaždé, když se v knize zmíní jména Thomas a Emily, udělejte jeden klik. Garantuji vám, že po dočtení knihy z vás bude Pepek námořník, který se předávkoval špenátem, a možná to dotáhnete do Guinessovy knihy rekordů.

Když na ně teď hledím, jak se připravují na další vystoupení, jak se chystají na další lež, cítím, že jsme po krátké mezihře pravdy zase v melodramatu...

Vytoužené finále

Věřím, že na počátku všeho byla skvělá, svižná povídka, která postupem času nabobtnala a přerostla samu sebe do gigantických rozměrů. Proč se tak stalo, netuším. Konec nebyl špatný, nemůžu říct, že by mě zklamal, ale také se nenaplnila žádná z mých divokých představ. Třeba jsem byl divoký až moc. Doufám, že příště se sejdeme v pozitivnějším duchu. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.