Dcera někdejších světů - Dobrodružství na hranici světla a stínů | RECENZE

„Je snadné pro někoho zemřít, ale přežít má o tolik větší cenu.“

Z otrokyně žačkou magie

Tissanah žije odmalička v otroctví a její život byl plný bolesti a porobení. Když se jí tedy naskytne šance uniknout, neváhá. Jenže její nejlepší přítel zůstal v zajetí a ona to tak rozhodně nechce nechat. Podstoupí proto strastiplnou cestu, aby požádala o pomoc nejmocnější magický řád na světě. Tam ji však místo pomoci čekají podezřívavé pohledy a předsudky. Aby se dostala do jejich řad, bude muset podstoupit náročnou zkoušku - a jediný, kdo jí může pomoci, je odtažitý a řády pohrdající Maxantarius s krvavou minulostí. Jejich vztah je plný napětí a nedůvěry, ale Max je její jediná šance na úspěch. Jenže cesta za osvobozením blízkých ji může stát mnohem víc, než myslela. V sázce je nejen její mysl, ale i srdce…

„Slib mi, že budeš dál bojovat své bitvy, i když já prohraju ty svoje.“

Magie, hořká minulost i pomalé jiskření

Na Dceru někdejších světů jsem se nesmírně těšila - nejen kvůli talentu Carissy Broadbent, který mě naprosto odzbrojil v její upírské sérii, ale i díky velkým očekáváním od světa magie a hrdinky, která se nebojí bojovat za svou svobodu.

Začátek knihy je silný – Tissanah jako bývalá otrokyně si projde těžkou cestou za svobodou a snadno si tím dokáže získat sympatie. Je totiž odhodlaná, schopná a jde si za svým cílem. Přestože se setkává s odmítnutím, vytrvá. Jak ale příběh pokračoval, nemohla jsem se ubránit dojmu přílišné dokonalosti. Oproti tomu Max je přesným opakem – tichý a zlomený muž, přesto s obrovskou vnitřní silou. Má spoustu tajemství, která nevydává snadno, a odhalovat je spolu s Tissanah mě nesmírně bavilo.

Jejich vztah se rozvíjí velmi pomalu a přirozeně - je plný potlačovaných emocí, nevyřčených vět a jemných náznaků. Zkrátka pořádné slow burn, jak má být. Na své si přijdou i fanoušci friends to lovers a skvěle funguje i dynamika grumpy/sunshine.

„Jestli to zvládneš ty, já taky.“

Dějově je ale kniha velmi pomalá - většinu času se věnujeme tréninku magie. Menší zlom nastává ve chvíli, kdy přichází na řadu zkoušky, které nejsou zdaleka to nejtěžší, co Tissanah čeká. Ten pravý boj nastává až po nich a odehrává se uvnitř její mysli. Právě tenhle vnitřní konflikt považuju za jeden z nejzajímavějších prvků. Po nepřetržité řadě neúspěchů jsem se však nemohla ubránit menší frustraci a měla jsem pocit, že se příběh nikam neposouvá. Větší akce přichází až v samotném závěru, kde se dočkáme boje i hromady emocí. Ale jak finále rychle přišlo, tak i odešlo - aniž by zanechalo nějaký hlubší dojem.

Co však musím opět vyzdvihnout, je styl psaní a vypravěčský cit. Broadbent má talent pro slova - její texty mají atmosféru i emoce, které čtenáře drží i tam, kde děj třeba trochu ztrácí dech. A přestože tento díl pro mě osobně nepatří na vrchol její tvorby, rozhodně mě zajímá, co přinesou další části série. Max i Tissanah mají ještě spoustu prostoru pro vývoj - a já doufám, že v pokračování si mě Tissanah dokáže získat tak jako Oraya a Lilith.