RECENZE: Chamtivost

Proti hromadě kovu, která se na ně valila rychlostí čtyřiceti kilometrů za hodinu, měli jen vlastní kůži, maso, kosti. A holý život..

Příběh

V Berlíně to vře jako v kotli. Mezinárodní summit světových politických a ekonomických špiček se stává trnem v oku obyčejných lidí, kteří vyráží do ulic jako jeden muž (či jako jedna žena, aby bylo genderové vyváženosti učiněno zadost). Demonstrace obřích rozměrů je na spadnutí.

Herbert Thompson je jedním z řečníků summitu, a jeho proslov má být jiný, průlomový. Bohužel ale nedostane možnost ho přednést, protože je zavražděn. Jan Wutte je mladík, který byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Nebo je to naopak? Herbertova poslední slova patří právě Janovi. Jak s těmito slovy naloží, bude klíčové. Do divoké hry se zapojuje policie a tajemní zabijáci, a obě skupiny mají jedno společné. Touží dostat do spárů Jana Wutteho. Kdo vlastně Herberta zabil? A kam zmizel onen záhadný proslov, který měl u sebe?

Jan se třásl po celém těle a pot z něj přímo odkapával. Ale jeho vědomí jako by se oddělilo od těla, rozum jako by se oddělil od citu a ten zase - od čeho?...

Verdikt

Marc Elsberg umí vytvořit světy, které vás vtáhnou. A není divu, protože jsou detailní, prokreslené a temné. Přesto všechno ale k němu necítím sympatie, protože nedává prostor svým postavám, nenechává je dýchat, nerozvíjí je. Bylo tomu tak v dřívějších románech a platí to i pro Chamtivost. Je jasné, kdo je v příběhu zlý a kdo naopak hodný, jsou načrtnuty motivy postav, ale to je zhruba tak vše. Chybí mi větší hloubka, nějaké emoce, zkrátka atributy, které by mi dovolily dostat se hrdinům pod kůži, souznít s nimi, nenávidět je. Já k nim ale necítím vůbec nic.

Usilovně přemýšlím, co mi uniká. Možná jenom o všem až moc přemýšlím, ale ta velká myšlenka, která rezonuje napříč příběhem mi až tak velká nepřipadá. Marc popisuje ekonomické a matematické principy, které sice znějí složitě, ale jejich výsledek mi nepřipadá nikterak objevný. Bylo by krásné se takovými principy řídit, ale ta představa se mi zdá naivní. Doufám, že jsem jen zabedněný a mýlím se.

Vždycky se to tak dělalo. Stačí jim říct, že za to můžou cizinci. Že za to může stát. Že za to může EU. Pocit, který se tváří jako argument. Vždycky ti uvěří...

Dneska jsem nějaký negativní, možná je to proto že jsem čekal od Chamtivosti trochu více, než jsem nakonec dostal. Nemůžu se zbavit rozporuplných pocitů. Připadá mi to celé, jako by autor objevil zajímavou myšlenku, pro kterou musel za každou cenu napsat příběh, aby ji mohl vyjádřit. Díky tomu pak ve výsledku příběh samotný nepůsobí moc silně a postrádá potenciál vás vtáhnout do děje. Nebylo to vyloženě nudné, do čtení jsem se nenutil, ale celou dobu jsem očekával něco, co nakonec nepřišlo. Možná to za to stálo. Možná že si knihu přečtou důležití lidé a myšlenku správného přerozdělování si vezmou k srdci a nastane změna. Stát se může všechno, protože budoucnost začíná právě teď. Stačí jenom když si vezmeme příklad z Dany a Carla. Užívejte života a napřečtenou zase někdy příště.