Antropocén: Recenze naší doby – Vše, co jste kdy chtěli vědět o Johnu Greenovi a báli jste se zeptat | RECENZE

Historie se zafixovat nedá. Neustále ustupuje a rozplývá se nejen do nepoznatelné minulosti, ale také do nenapravitelné budoucnosti..

S láskou v srdci a obavou ve tváři

John Green má slušný zásah ve čtenářské obci. Hlavním důvodem, proč si to myslím, je fakt, že ačkoliv jsem od něho nečetl nic jiného než jeho eseje, dokážu vyjmenovat několik jeho románů a ten zbytek je mi alespoň povědomý. Vlastně se muselo stát hned několik náhod, abych se s jeho tvorbou nesetkal tváří v tvář, protože minimálně podle anotací by mě jeho knihy více než lákaly. Bohužel je ale na trhu více knih, než volného času potřebného k jejich přečtení.

Antropocén s sebou přináší formát naplněný neotřelostí, se kterým jsem se nesetkal minimálně od střední školy. Na gramatiku a mluvnici jsem byl totiž nenapravitelně dutý jak bambus, narozdíl od literatury a slohových prací, tam to už se mnou bylo o něco nadějnější. Eseje a úvahy jsou královskou disciplínou. Držet se zuby nehty vytyčeného tématu, neuhýbat od hlavních myšlenek, souvisle se vyjadřovat, a nedejbože ještě do toho žertovat, to je něco, co se já osobně budu učit do konce života. Naštěstí pro čtenáře je v těchto vodách John jako doma.

Jak znovu získat sebevědomí, když víte, že sebevědomí je jenom vrstva laku na povrchu lidské křehkosti?

Antropocén: Recenze naší doby

Pozvání do duše

Pokud jste typ člověka, který se rád zamýšlí nad věcmi, tyhle eseje s vámi budou rezonovat. Nebo stačí milovat dietního Dr Peppera. Když jsem zjistil, že tato božsky chutnající limonádová mana je ve sbírce zastoupená, přestal jsem pochybovat, že by autor nebyl rozumný člověk. Tady se dostáváme k možnému kameni úrazu. Při listování stránkami narazíte na tak velké množství témat, že je nevyhnutelné, abyste nenarazili na pár takových, co budou trošku nudit. Já osobně jsem měl největší problém s autorovým hudebním vkusem, který mi moc nesedl, ale to píšu spíše v nadsázce. Důležité je, že těch nudnějších pasáží jsem zaznamenal opravdu jen několik.

Nejlepší na Antropocénu je jeho rozvážné vybalancování mezi edukativní částí a autorovými názory a pocity. John nemá problémy být osobní, otevřený a bez váhání nechává čtenáře nakouknout za oponu své duše. Spousta esejí tak obsahuje nepočítaně zážitků ze života, emoční výlevy, popis různých strachů, ale také radostí. Po emocích přichází autorova záliba v různých zajímavostech a příklon k ekologickému smýšlení. Citlivý a poutavý styl vyprávění zaručí, že u knihy zůstanete až do konce. A až zjistíte, že ta esej, co jste zrovna dočetli, byla poslední, bude se vám horko těžko loučit.

Věnujte pozornosti tomu, čemu věnujete pozornost!

Všechno jednou skončí

Jaké to bylo pobývat v autorově hlavě? Pestrobarevné! Bavil jsem se zajímavými postřehy, pozastavoval se nad silnými myšlenkami, a dost jsem žasl nad tím, že John bez váhání dává na odiv svoje slabosti. Být zranitelným člověkem není ostuda, ale patří mezi přirozenosti našeho lidství, na to by se nemělo zapomínat. Za Johnovu upřímnost a působivý rozhled mu dávám čtyři hvězdičky. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.