Čtvrtky s českými autory – Nicolette Havlová

Nicolette je sice začátečnicí v dálkových trecích a cestování nalehko, ale je cestovatelka tělem i duší. Za svůj život navštívila bezmála 40 zemí světa. Zkušenosti nasbírala i jako průvodkyně v horách, ale také s životem ve vlastnoručně přestavěné dodávce. Několik let strávila v zahraničí – v Anglii a Austrálii, kde studovala.

Jak už to tak bývá, mnoho cestovatelů vyráží na svoji pouť, aby přišli na jiné myšlenky a ujasnili si některé věci ve svém životě. Stejně tomu bylo i u Nicolette. Myšlenka, že vyrazí na dalekou cestu, ji napadla při sedmidenním pobytu ve tmě v létě roku 2019. Tehdy ji napadlo, že putování by mohlo být něco, co jí dopomůže si některé věci ještě dořešit. Kvůli jiným plánům se však výlet odsouval, a v červnu 2021 konečně vyrazila. Svou cestu zahájila v Havířově, odtud se vydala přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko a pouť zakončila v Turecku.

Pouť k branám Orientu

Zážitků bylo nespočet – od putování nemilosrdnými horami, přes útoky pasteveckých psů, až po absolvování posledních stovek kilometrů se štěnětem. Nicolette v rozhovoru uvedla, že pejska Svilly (pojmenování získal po místní vesnici, kde ho našla) si netoužila nechat. Mnohokrát se čtyřnohého parťáka aktivně chtěla zbavit, nicméně po zařízení očkování a bezproblémového přechodu bulharsko-tureckých hranic jí bylo jasné, že pejsek patří k ní.

Na otázku, jaký zážitek považuje za nejsilnější, odpověděla jasně, že jeden takový si odnesla z Turecka, kde se setkala s člověkem, který strávil 6 let ve vězení jakožto politický vězeň. A co plánuje odvážná cestovatelka dál? Ráda by uskutečnila přechod Jižní Ameriky od Atlantiku k Pacifiku s návštěvou české komunity v Argentině. Kdo ví, třeba se můžeme brzy těšit na novou knihu. 

Ráda bych svůj článek zakončila citátem z jejího blogu: „Uvědomit si a přijmout to, že některé věci netrvají věčně, je těžké. Jednou mou životní fází, která dříve či později musela skončit, byla i pouť do Istanbulu. Vycházela jsem v roce 2021 na Den dětí a do svého cíle, k chrámu Hagia Sophia, jsem dorazila dvanáctého září, tedy po 104 dnech, co jsem se na tuto po všech směrech obohacující cestu vydala. V nohách jsem měla 2025 km a v srdci přinejmenším smíšené pocity. Štěstí, naděje, úleva, radost, smutek, avšak s jednou jistotou, že cesta životní tímto nekončí, ale právě začíná. “

Určitě i vy sami jste někdy pocítili oné hořkosladké pocity na konci jedné životní etapy.  Důležité je si uvědomit, že znamenají i to, že je před vámi cesta nová.