Před 130 lety se narodil spisovatel Karel Poláček

Ze života Karla Poláčka

Karel Poláček pocházel z židovské rodiny a měl šest sourozenců. Jeho otec byl obchodník s koloniálním zbožím v Rychnově nad Kněžnou. Když Karlovi Poláčkovi byl 15 let, odstěhoval se do Prahy, kde studoval gymnázium a poté právnickou fakultu Karlovy univerzity. V té době však už vypukla první světová válka a musel studia přerušit a narukovat.

Ve válce se Poláček dostal i do zajetí, po ní se ale vrátil zpět do Prahy. Začal pracovat jako redaktor Lidových novin a stal se členem prestižního spolku umělců tzv. Pátečníků, mezi kterými byl i Karel Čapek. Zde vydržel až do vpádu nacistů roku 1939.

V roce 1943 se Karel Poláček z lásky ke své životní družce Doře dobrovolně přihlásil do transportu židů do Terezína. Jejich dceru Jiřinu ještě stihli včas poslat do Anglie. Poté byl přesunut do Osvětimi. Dlouho se předpokládalo, že tam zemřel, ale našla se svědkyně, která potvrdila, že byl také v táboře Hindenburg, kde dokonce napsal divadelní hru, a zúčastnil se ještě pochodu smrti do tábora Gleiwitz. Tam byl zřejmě popraven.

„Sloupky, to byla moje škola. Odhaloval jsem všední zjevy a odhalovat skutečnost je jedna z metod humoru.“ (Karel Poláček)

Z díla Karla Poláčka

Karel Poláček se ve svém většinou satirickém díle zaměřoval především na člověka, mnohdy úplně obyčejného a malého. Díval se na něj někdy humorným a jindy tragickým pohledem. Takovým příkladem je nadstrážník Faktor z už zmíněného Domu na předměstí nebo fotbaloví fanoušci v Mužích v offsidu. Pozadu nezůstává ani hlavní hrdina románu Michelup a motocykl, který nakupuje výhodně nepotřebné věci.

Romány jako Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno, zasadil Karel Poláček do doby před první světovou válkou na místo svého rodiště. Hlavními hrdiny jsou zde rozmanití občané městečka, kteří samozřejmě nepostrádají své slabůstky a malicherné starosti.

Během okupace vydával Karel Poláček své romány pod jménem výtvarníka Vlastimila Rady. Patří mezi ně Hostinec u Kamenného stolu, odehrávající se v malém lázeňském městečku, a nesmrtelné příhody party pěti kluků, viděné očima dítěte Bylo nás pět, ve kterých se v těžké válečné době Karel Poláček vzpomínkami vrací do svého vlastního dětství. Ta byla vydána až po jeho smrti. Děti také jistě znají vtipnou a milou pohádku Edudant a Francimor.

„My máme koloniál a vedeme všecko. Kávu, cikorku, cukr, líh k pálení, biče, kartáče, čaj i likéry všeho druhu, jakož i citróny, ba i čekuládu. Vším posloužíme. A chodí k nám moc lidí, taky z vesnic.“ (Bylo nás pět)

Nesmíme zapomenout také na to, že před odchodem do Terezína si Karel Poláček psal deník. V roce 1959 byla tato zajímavá publikace vydána pod názvem Se žlutou hvězdou. A za zmínku stojí ještě fakt, že se Poláček velice zajímal o loutkové divadlo. Jedno takové, pro něž pak psal a překládal hry a sám je řídil, založil v Rychnově nad Kněžnou.

Dá se říci, že Karel Poláček, jako vnímavý a nekompromisní pozorovatel, prostředí, o kterém psal, dokonale znal. Kromě toho, že se na malém městě narodil a jeho atmosféru tak dokázal perfektně vystihnout, rád chodil do kaváren a různých klubů a spolků, a měl tak, se svým smyslem pro detail, možnost všude okolo pozorovat „budoucí postavy svých románů“.

Poláček vycházel z autentických zážitků, ale vždy prožitou zkušenost převedl do roviny vyšší umělecké pravdy.“ (Alena Hájková, literární teoretička)

Závěrem nelze než konstatovat, že v knihách Karla Poláčka se odráží nejenom celý jeho život, ale i životy lidí, které možná potkáváme každý den. Mnoho Poláčkových příběhů bylo také později filmově zpracováno, a i díky tomu v našem povědomí stále přetrvávají.