Jelita & jitrnice – Co se skrývá pod pokličkou typicky české rodiny? | RECENZE

Dnešní krásná doba se nese ve znamení extrémně rozdělené společnosti, leckdo učený by použil výraz polarizace. Je to ale opravdu problémem dnešní doby? Určitě ne. Čím se teda tolik liší minulost od přítomnosti? Odpovědí je odjištěný granát jménem sociální sítě. Chytré hokus pokusy vedly ke vzniku ještě chytřejších algoritmů, které byly tak zákeřné, že nám daly přesně to, po čem toužíme, začaly nás totiž utvrzovat v našich názorech a zarytě nás udržovat v našich názorových bublinách. Pojďme se podívat na problematiku komunikace, nejen té digitální, ale i té analogové. Na kolik jelit jste dnes narazili vy?

Všechno má svůj konec, jen jitrnice má dva...

Přátelští sousedé plní pochopení

Chrášťany jsou přesně to místečko kousíček od Prahy, kde se mají lidé převážně rádi. Nebo ne? Podívejme se této vesnici pod sukýnku a poznejme zdejší obyvatele. Žije zde opravdu pestrá směska lidiček. Například maminka se synem ve středním věku, kteří se bok po boku trápí a nejsou schopni si promluvit. Dále zde můžeme potkat mladý pár, který statečně vychovává malou dcerku, ale přitom nemají ponětí o tom, jak moc je ničí iluze spokojenosti, kterou si mezi sebou vytvořili. No a v neposlední řadě zde můžeme narazit na taxikáře, který se uzavřel do bubliny plné poměrně radikálních názorů a pohledů na svět. Spousta lidí, a ještě víc jitrnic.

Na zlomek vteřiny pomyslela na to, že to řvoucí usoplené klubko vzteku popadne a hodí ho proti zdi. Jen myšlenka. Takový stín. Těsně za okrajem zorného pole, a přesto odporně přítomný...

Jelita & jitrnice

Jirkovy kecy s kapkou recenze

Uběhlo několik dní, během nichž jsem byl hrubě vyvržen ze světa knih a byl nucen vytvářet hodnoty a vydělávat nějaké ty peníze. Rád píšu recenzi hned za čerstva, po dočtení, ale často na to není čas a jsem nucen to odložit. Během té doby se ukáže, jak moc mě kniha oslovila. Některé knihy mají tendenci vyprchávat, jiné se ale do vás zakousnou, jak nadržený studentík na maturitním plesu a jen tak vás nepustí. Do jaké kategorie se řadí Michaelin román s nenápadnou obálkou připomínající učebnici? Čtěte dále.

První, co si vybavím při pomyšlení na Jelita & Jitrnice, je ten chaotický vír jmen, který na mě autorka vychrlila a já něvěděl, kdo je kdo, což trvalo od začátku až do konce. Tím ale moje výtky konči. Se jmény jsem měl sice problém, ale charaktery jsem poznával velice dobře. Neznám sice jejich jména, ale moc dobře si pamatuju jak na mě kdo působil. Ihned jsem si zamiloval toho lůzra, který není schopen se odstěhovat od matky, ale přitom žije fascinující dvojitý život. Do teďka mi srdce přetéká bolestí, když si vybavím útrapy mladé matky, která se žene do zoufalství. Sice nemůžu přijít na jméno žádné postavě, ale byl bych schopen teď z fleku vyjmenovat, co která dělala. A pokud dokáže autor či v tomto případě autorka napsat postavy takhle kvalitně, není za mě co řešit, automaticky patří na můj soukromý piedestal literatury.

Protože pokud ne, co nám z toho češství za chvíli zbyde?! Pomlázku nám zakážou, a my se jí ještě rádi vzdáme. Nakonec nám pak kromě Velikonoc zatrhnou i Ježíška, a v jesličkách se bude válet tlustej Santa Claus...

Řekni své sbohem

Kniha je sebereflexí jednoho národa uprostřed Evropy a všechny problémy dneška přináší s nadhledem a pořádnou dávkou nadsázky. To ale neznamená, že to, co nám román přináší, nemůže být zároveň i bolestivé. Jak už řekl jeden pán z tisícileté říše, která se rozpadla za 12 let – Češi jsou smějící se bestie, takže navzdory tomu, že čtete leckdy o smutných situacích, máte možnost se jím i zasmát. Michaela zkrátka velmi silně zabodovala a jedno nejmenované jelito ze severních Čech je hrdé na to, že toho mohlo zúčastnit. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.