„Když už to čtení začíná být nuda, zkus sáhnout po něčem japonském“. I takhle jednoduchá rada může zpestřit odpoledne. Uznávám, že to může být ožehavé, někomu to nemusí sednout, někdo může zívat nudou, ale za zkoušku nic nedáte. Mně osobně tento typ literatury sedí, a to navzdory faktu, že japonskou kulturu nikterak nevyhledávám. Pojďme se vrhnout na recenzi, třeba se necháte zlákat.
Co se stane, když člověk zemře? Přijde do nebe, do pekla, nebo… někam úplně jinam? A co je pravdy na tom, že se nám v okamžiku smrti promítne celý život od začátku do konce jako rychlý film? Japonská autorka Sanaka Hiiragi...
V životě nejsou žádné kdyby a jestli. To, co je teď, je výsledek všech rozhodnutí, co jsme kdy na rozhodujících křižovatkách udělali. Ale stejně. Co kdyby...
Tři příběhy, tři nálady
Sborník tří krátkých povídek, soustředících se do jednoho ústředního bodu. To jsou Fotografové vzpomínek v jedné větě. Po životě nastane čas odejít, ale než tak vaše duše učiní, je třeba pozastavit se v mezisvětě. V jednom takovém čase nečase se nachází Hirasaka, pán který vám pomůže vybavit si nejhezčí vzpomínky, navzdory tomu, že si svoje vlastní nepamatuje.
Pokud jste si nějakou krásnou vzpomínku vybavovali až přiliš často, mohla vyblednout, ale i na to má Hirasaka řešení. Představte si, že byste se po smrti mohli vrátit do jediného, konkrétního bodu v životě, na který nejraději vzpomínáte. Který by to byl? Postupně se seznámíme se třemi zajímavými lidmi, kteří zemřeli. Jaké byly jejich nejlepší dny? Poznejte se na vlastní kůži.
Kdysi Hacue někde četla, že umírající slon se v tichosti vzdálí od svého stáda, odejde na místo, kde spočívají kosti jeho předků, a na takovém sloním hřbitově počká na smrt...
Fotografové vzpomínek
Japonská lehkost bytí
Japonských autorů jsem nepřečetl mnoho, ale i z těch pár setkání ke mně pokaždé promlouvala jakási dlouhověká moudrost lidí, kteří jako by měli odžito stovky let a všechno zásadní již pochopili. Možná to zní zvláštně, možná že je zvláštní celé Japonsko. Možná, že nepřečíst si tuhle knížečku by byla velká chyba
S prvním příběhem jsem měl pocit, jako by se na mě vylila všechna melancholie světa. Macuina oslava života a láska k dětem mi skoro lámala srdce. Ten svět, ta hřejivá atmosféra mi byla známá a já se v ní rychle zabydlel. V klídečku jsem si meditoval nad knihou, když tu se na mě vrhl Waniguči a příběh číslo dvě. Najednou se všechno obrátilo naruby.
Ani na onom světě by vaše existence neměla zcela zaniknout. Jsem přesvedčen o tom, že duše zemřelých odpočívají uložené hluboko ve věčné paměti...
Změna a (skoro) konec
Zlotřilý Waniguči nepřišel sám, ale přinesl také skvělý příběh a podivuhodného Krysáka. Najednou se změnilo tempo, přibylo na humoru a ostrých výrazech. Pokud jsem se předtím nezabouchl, odteď jsem v tom lítal zcela naplno. Závěrečný, třetí příběh sáhl k bolestivému tématu a opět změnil tón. Ačkoliv to může vypadat jako hutné čtení, celé se to odehraje na 184 stranách a obsah zmizí mávnutím proutku. Jediné mínus, který bych mohl nadhodit, je jistá nekonzitence třetího příběhu, ale je tady velká šance, že jen moje hlava něco špatně pochopila. Pusťte do života kapičku té východní moudrosti a nechte na sebe promluvit fotografy vzpomínek, třeba vás to obohatí, tak jako mě samotného. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Fotografové vzpomínek
