Dohoda růží – vílí intriky, elegance a srdce rozsekané na tisíc kousků | RECENZE

Kruté víly, alternativní Anglie a ten typický Bridgerton vibe? To je něco, co na mě funguje jako rudá na býka. A právě Dohoda růží od Sashy Peyton Smith mě nalákala přesně tímto přepychovým prostředím, slibem elegance i nádechem nebezpečí. Odpočítávala jsem dny, kdy se mi knížka konečně dostane do rukou, a ta nádherná ořízka byla už jen třešnička na dortu. Ale to, co se skrývá uvnitř, mě absolutně dostalo.

Magie, která něco stojí, a každé přání má svou cenu

Smith vytváří svět, který na první pohled působí pohádkově, ale každá jeho stránka skrývá temnější vrstvy. V této alternativní Anglii může každý uzavřít dohodu s vílí královnou – na oplátku dostane, po čem touží, ale nic není zadarmo. A právě propracovanost samotných dohod je jedním z nejsilnějších prvků celé knihy. Autorka dokonale vystihla, že „něco za něco“ může znít nevinně, dokud se neprojeví důsledky. To, co na první pohled působí banálně – krásný hlas, dokonalý úsměv, špetka šarmu – má ve skutečnosti nepříjemný, až fatální dopad. Ztratit chuť, hlas, vůli nebo kus sebe: to všechno jsou daně, které čtenáře mrazí a zároveň fascinují. Tyto dohody dávají světu nečekanou hloubku a přinášejí i temné morální dilema: kolik jste ochotni obětovat, abyste dosáhli svých snů?

Já sama jsem se několikrát přistihla při tom, že jsem přemýšlela, jakou dohodu (pokud vůbec nějakou) bych uzavřela a proč. A zda bych měla dost odvahy na to, abych se zapojila do soutěže o princovu ruku. Zkrátka jsem měla pocit, že jsem součástí příběhu, který se mě přímo dotýká.

Hlavní hrdinka Ivy Bentonová se ocitá uprostřed debutantské sezóny, která je všechno, jen ne obyčejná. Soutěž o ruku prince Brama se rychle mění v hru o moc, plnou vílích tajemství, politických intrik a manipulací. A Ivy, i když by měla být jen další šachovou figurkou, se rozhodne hrát podle svých vlastních pravidel. Smith píše lehce, ale s elegancí. Umí čtenáře vtáhnout do prostředí plného hedvábí, masek a vílí magie, aniž by sklouzla k lacinosti. Její styl je atmosférický a vizuálně živý, dialogy přirozené a napětí mezi postavami přesně vyvážené. A i když by člověk čekal klasické romantasy klišé, autorka se jim většinou dokáže elegantně vyhnout.

Zaujmou vás i jednotlivé zkoušky, kterými si nápadnice dědice trůnu musí projít. Měla jsem prostě pocit, jako bych se ocitla uprostřed bálu Bridgertonových, a tuhle magicky vzrušující atmosféru jsem hltala plnými doušky – všechny ty vůně, chutě, barvy, ale především klepy. Já se prostě bavila!

Romantika, intriky a konec, který bolí!

Postavy jsou mnohovrstevnaté a překvapivě uvěřitelné. Ivy není typická pasivní hrdinka, ale dívka, která se nebojí jít hlavou proti zdi. Je tvrdohlavá, odvážná, ale i zranitelná. Její vztah s princem Bramem se rozvíjí pomalu, s napětím a něhou, která působí opravdově. Navíc autorka nezapomíná ani na vedlejší postavy – každá z nich má vlastní motivace a dostává prostor dýchat, takže svět působí plně a skutečně.

Já jsem si strašně moc užívala kapitoly psané z pohledu ostatních dívek, protože jsem je díky tomu měla možnost lépe poznat. Každá z nich má totiž úplně jinou motivaci, proč se upsala do této prapodivné soutěže, z níž vyjde pouze jedna vítězka. Bavilo mě zkoumat, jak si navzájem pomáhaly, ale když šlo do tuhého, staly se z nich sokyně v boji o nejžádanějšího mladíka v zemi.

Knihu jsem zhltla během pár dnů. A ten konec? Ten mě rozsekal na tisíc malých kousků. Bože, proč? Ten zvrat byl přesně tím typem literární rány, po které člověk potřebuje chvilku ticha, aby vůbec vstřebal, co se právě stalo. Srdceryvné, překvapivé, ale brilantně napsané.

Ano, určitě jste to už minimálně jednou slyšeli – Dohoda růží je kombinací Bridgertonových, Krutého prince a Selekce. A víte co? Ano, je. Ale není to kopie. Spisovatelka si z každého světa bere to nejlepší a tvoří vlastní univerzum, které má duši: okouzlující, krutou a podmanivou zároveň. Jasně, už z anotace jsem věděla, že mě knížka bude bavit, ale podcenila jsem, jak moc. Byla pro mě jako droga, které jsem se nemohla nabažit, a každou volnou chvilku jsem po ní fascinovaně sahala. Moje večery se točily prakticky jen kolem čtení, protože jsem si zkrátka nedokázala představit, že bych dělala cokoliv jiného. Už dlouho mě žádná kniha nedonutila zahodit povinnosti za hlavu a při sebemenší příležitosti, která se naskytla, si prostě jen číst.

Úryvek z knihy:

„Co si myslíš, že si budou letos přát ostatní dívky?“ zeptá se mě matka nenuceně, jako by se nad tím právě zamyslela. Je mi ale jasné, že po mně úzkostlivě pokukuje už asi hodinu. „Itovic děvče má tak krásný obličej a víc peněz, než by mohla kdy v životě potřebovat. Možná požádá o vylepšení své schopnosti hrát na klavír. Na loňském koncertu během letního slunovratu nikoho neohromila.“ „Hmm,“ přikývnu a dál usrkávám čaj. „Greer jistě požádá o pár centimetrů výšky, a to nikdy nestojí moc. Znáš vévodkyni z Gloucesteru? Je stejně stará jako já. Požádala královnu o prodloužení nohou o sedm centimetrů. Sice ji to stálo oba palce, ale zase na tom vydělala vévodu, že?“