Matyáš Namai: „Tragédie v Černobylu je chybou autoritářského systému“

Jaký byl váš proces výzkumu a sběru informací pro tento projekt?

Informace jsem bral z několika knih, dobových fotek a záběrů, které jsou dostupné na internetu, to vše doplněno o odborné konzultace Ondřeje Nováka a Ondřeje Civína. Byl to pro mě složitý proces. Informací totiž existuje spousty, takže bylo zásadní oddělit fakta od senzací. Celá havárie je vyústěním techno-socio-ekonomického guláše, který bublal pod rudou hvězdou. Vezměte k tomu ještě ty, kteří doteď žijí v zóně, lidi, kteří jsou v invalidních důchodech, nebo děti, které přišly o rodiče kvůli havárii - je to citlivé téma a stále živá historie. A vy jako autor se do těchto osudů musíte umět vcítit přes pár fotek a odstavců. Cítil jsem tlak, abych nikoho neurazil.

Jak jste se pokoušel zachytit atmosféru a prostředí Černobylu ve vašich ilustracích?

Prvotní idea byla udělat vizuál podobný jako v mém předešlém grafickém románu, adaptaci 1984 - tzn. černobílá linka s červenými akcenty. Odpovídalo by to depresivnímu tématu, ale nakonec nám to přišlo moc prvoplánové a patetické. Bylo mi řečeno, že by to chtělo více barev, tak jsem jednu přidal - výsledek výběru byla černá, modrá a žlutá a jejich soutisk (zelená). Dominantní je tam právě žlutá a modrá, která hezky rezonuje s národními barvami Ukrajiny. Navíc hlavní úklid a řešení havárie se odehrávala od dubna až přes léto - slunce pražilo a stromy byly obtěžkány ovocem. Vzniknul tím, myslím, zajímavý kontrast neviditelné hrozby, kterou je radiace a prosluněné krajiny černobylské oblasti.

Jaký byl váš přístup k vyjádření emocí a napětí, které jsou spojeny s katastrofou v Černobylu?

Inspiroval jsem se Modlitbou za Černobyl od Světlany Alexijevičové - je tam spousta bolesti a zvláštní melancholie. Snažil jsem se události líčit z lidského pohledu, ale zároveň si zachovat mobilitu éterického vypravěče. Zároveň jsem uvolnil kresbu jako nikdy předtím. Je jednodušší, expresivnější.

Jaké byly největší výzvy při ilustrování této tragické události?

Musel jsem přijít na nový způsob kresby - ta moje původní už mě přestávala bavit. Ale největší potíže byly při psaní scénáře. Havárii ani komunisty jsem nezažil a Ukrajinec také nejsem, tak jsem musel být opatrný, abych při psaní nebyl zbytečně patetický či dramatický. Také mi připadá nevhodné dávat lidem myšlenky a dialogy, které třeba ve skutečnosti nevedli - snažil jsem se tudíž buď vymyslet „zástupné“ osoby, které by reprezentovaly zkušenosti z té doby, anebo vycházet ze zdrojů jak jen to šlo.

Co vás nejvíce inspirovalo během tvorby ilustrací pro „Černobyl: Pád atomgradu“?

Modlitba za Černobyl, moje přítelkyně a samozřejmě krátká návštěva zóny a Samoselové, kteří tam dodnes žijí.

Můžete nám říct o nějakém konkrétním momentu nebo scéně z knihy, který vám při ilustrování zvlášť utkvěl v paměti?

Hromadný hrob domácích mazlíčků.

Co byste chtěl, aby čtenáři získali nebo pocítili po přečtení vašeho grafického románu o Černobylu?

Chci, aby komiks trochu poodhalil důvody, proč k této tragédii došlo - můj názor je, že to je hlavně chybou autoritářského systému. Zároveň chci, aby tajemství a senzace radiace trochu ubylo na síle. Prostě další malé vzdělání, které by mohlo způsobit trochu méně paniky a trochu více vhledu a ponaučení o zodpovědnosti.