DOBRO.DRUH: Roxann Hill: „Píšu knihy, které bych sama ráda četla.”

V prvé řadě bychom se chtěli zeptat na něco, co žádnému českému čtenáři nemohlo ujít – narodila jste se v Brně, ale během Pražského jara jste s rodiči emigrovala do Německa, kde jste nakonec i zůstala a založila vlastní rodinu. Jaký vztah máte k České republice nyní, vracíte se do Čech někdy?
Mám v Čechách ještě příbuzné, přesně řečeno v Praze. Často se spolu stýkáme, máme spolu krásný vztah, který asi nikdy nevymizí. Spojuje nás spousta krásných vzpomínek, vůbec bych je nechtěla postrádat, je to pro mě kus domova. Vracím se pravidelně, Prahu miluji, její architektura a kulturní život jsou jedinečné. I moje vlastní rodina je vždy okouzlená, je to pro nás prostě něco mimořádného.

Jak se zrodil nápad stát se spisovatelkou? Byl to Váš sen již odmala?
Už jako dítě jsem si ráda vymýšlela příběhy. A jak už to bývá, člověk dospěje, má povolání a rodinu a málo času. Ale příběhy zůstávají a najednou se z nich stanou knihy. Díky mým četným čtenářkám a čtenářům mám to velké štěstí soustředit se jen na psaní. Je to kouzelný dar.

V České republice zatím vyšel pouze jeden z Vašich krimi románů – Ráj mrtvých dětí. Druhý, Slzy mrtvé jeptišky, se již brzy objeví na knižních pultech. Vaše tvorba je však mnohem rozmanitější. Píšete kromě krimi románů a thrillerů i fantasy a romantické příběhy. Je to poněkud netradiční kombinace, kde čerpáte inspiraci pro tak žánrově různorodé příběhy?
Já píšu knihy, které bych sama ráda četla, většinou krimi nebo thriller, ale občas také fantastické nebo zamilované romány. Některým z mých kolegyní a kolegů spisovatelů se děje totéž. A ti používají pak k různým žánrům pseudonym. Přemýšlela jsem o tom také, ale necítila jsem se přitom dobře, nechci se přetvařovat. Moje čtenářky a čtenáři by měli hned na první pohled poznat, že je to kniha ode mne. Koneckonců mnozí, podle mých zkušeností, nečtou jenom jeden styl, ale rádi podniknou knižní výlet i do úplně jiných sfér.

Po vydání knihy Ráj mrtvých dětí v ČR jsme zaznamenali mnoho kladných čtenářských ohlasů, které se týkaly netradičního spojení – vyšetřování sebevražd a církevní zločiny. Čtenáře taková kombinace poměrně zaujala. Jak se zrodil nápad spojit inspektorku Annu s církevním vyšetřovatelem? Má to hlubší důvody?
Jsem přesvědčená, že dobrý příběh žije z dobrých charakterů. Stereotypní osoby vyvolávají stereotypní děj. Velice mě láká vypátrat, jak se chovají protichůdné typy v dané situaci, kdy jsou na sebe odkázáni a musí se spolu teprve naučit pracovat. Nejdřív tady byla Anne Steinbachová, bývalá úřední policejní osoba, nyní privátní vyšetřovatelka. Mimo to je atheistka. Dlouho jsem se jejím charakterem zabývala. Tenkrát byly skandály v katolické církvi na denním pořádku. Každý den se objevilo nové nepříjemné hlášení. A najednou zazvoní u Anniných dveří farář Paul Wagner a prosí ji o pomoc ve vyšetřování neobyčejných sebevražd s rituálním podtextem. Všechno ostatní se pak vyvinulo přirozeně.

Jakou Vámi stvořenou literární postavu máte úplně nejraději a proč?
To opravdu nemohu říct. V každém protagonistovi a v každém charakteru vězí něco ze mne. Jinak bych nemohla psát. Miluji všechny, až na ty zlé. Ale, pokud mám být upřímná, musím připustit, že i ty zlé shledávám zajímavými – ponejvíce pro jejich motivaci vraždit.

Jaký jste Vy čtenář? Prozradíte nám, jací autoři Vás inspirují a co si ráda přečtete Vy sama?
Já jsem absolutní knihomol. Čtu všechno, co mi přijde pod ruku, ať už je to zábavná anebo klasická literatura. Když mám vyjmenovat autory, kteří mě inspirovali, tak je to Dashiell Hammett, Ernest Hemingway a Philip K. Dick, ale také Françoise Sagan napsala kouzelné knížky.

Pokud máte možnost porovnání – myslíte si, že se německé a české čtenářské publikum v něčem výrazně liší?
Myslím, že opravdu není velký rozdíl mezi českými a německými čtenáři. Každý miluje dobré knihy. Co mě však vždy v Praze pozitivně překvapí je velké množství knihkupectví a jejich široký sortiment, který láká k prohlížení a listování. Česká knižní kultura je velkolepá.

Jak postupujete při psaní knihy? Máte nějaké rituály, které Vám pomáhají se soustředit? Kde nejraději píšete?
Všechno začíná vždycky u hlavních postav děje a základní otázkou: „Co by bylo kdyby?“ Podle ní se odvíjí děj, téměř sám, bez mého přičinění. Strávím hodně času s charaktery osob, musím je poznat, jejich minulost, která jim vtiskla pečeť, jejich naděje, cíle a obavy, jejich sílu a slabost. Jen tehdy jsou živí a nejen fiktivní. Proces psaní je vždycky kreativní, netvořím si přesnou osnovu a ani dopředu neplánuji, co přesně se konkrétních kapitolách stane. Ostatně ani život sám není přesně nalinkovaný. Mám celkem dobrou vizualizaci, představím si každou scénu v hlavě, imaginárně se rozhlédnu kolem sebe a zaposlouchám do rozhovorů mých postav. A tak to pokračuje. Potřebuji klidné prostředí. Hudba by mne rušila. Ale jinak mohu všude a v jakoukoliv denní dobu psát. Vše, co potřebuji, je stůl, židle a můj laptop.

Pokud byste mohla navštívit jeden literární svět, který by to byl? A s jakou literární postavou byste se chtěla setkat?
Nick a Nora Charles – hrdinové z knihy Dashiella Hammettse „The Thin Man“, ty bych ráda potkala a toulala se s nimi městem. Určitě bychom si užili spoustu legrace.

Vzkázala byste něco svým českým čtenářům?
Nejkrásnější pro mě, jakožto spisovatelku je, když se moje knihy čtou. To, že jsou nyní k dispozici i v mé staré vlasti, mě naplňuje hrdostí. Třeba to zní přehnaně, ale je to tak. Proto mne nesmírně těší pozitivní a početná odezva od mých českých čtenářek a čtenářů. Upřímně řečeno, ani jsem se neodvažovala přemýšlet o tom, jak bude kniha v Česku přijata. Ale je to úžasné. Chtěla bych čtenářům srdečně poděkovat, je to i jejich zásluha, že řada Steinbachová – Wagner má v Česku takový úspěch.