Recenze na knihu
Děti Volhy Guzel Jachina

Příběh, jak nám název napovídá, se odehrává na dolním toku Volhy, kde dlouhá léta žili němečtí emigranti, a to až do roku 1941. V příběhu sledujeme učitele němčiny Jakoba Bacha, který není ničím zajímavý, žije si svůj obyčejný život až do doby, než má dávat soukromé lekce mladé Kláře. V tu chvíli se jeho život nečekaně změní. Máme možnost se seznámit s náturou povolžských Němců, s krajinou, ve které žijí. Je nám zde i nabídnut pohled na vůdce, kteří v těch dobách byli v Rusku. Tak tahle knížka byla neskutečně nádherná a já si ji opravdu moc užila. Slyšela jsem na ni spoustu chvály, ale že mě až takhle dostane, to jsem vůbec nečekala. Jazyk, kterým je kniha napsána, je kouzelný a dokonalý. To, co dokáže autorka se slovy, je dechberoucí. Užívala jsem si čtení od prvních slov. Vůbec mi nevadilo, že je kniha popisnější a pomalejší. Právě díky tomu, jsem se dokázala vcítit do příběhu a do místa a zamilovala jsem si jak hlavní postavy, tak přírodu a Volhu. Za hrdiny bych chvílemi i dýchala. Kolikrát jsem se začetla tak, že jsem vůbec nevnímala okolí a absolutně jsem splynula s knihou. V knížce je spoustu věcí tajemných, magických, nadpřirozených a pohádkových, které tam přesně patří. Jako kontrast jsou tu však i hodně naturalistické popisy, které Vás vrátí z pohádky zpět na zem a budete prožívat někdy hodně krutou realitu povolžských Němců. Podle anotace jsem se bála, že to bude hodně politické, ale opak byl pravdou. Ač v tom hrála svou roli, bylo to hlavně o lidech, o jejich nelehkých životech a o jejich duši. Úplně mi neseděly kapitoly o ruských vůdcích, ale chápu, že to tam patřilo. Naštěstí to bylo vždy jen pár stránek a já se zase vrátila za Bachem a jeho magickým životem. Už dlouho jsem nečetla něco tak krásně napsaného. V knížce nesmíte na nic pospíchat, mějte pro knížku dost času, abyste si ji mohli maximálně užít. Nechte slova volně plynout, jako Volhu….