Zimní včely

Emočne silná kniha s nevšednou formou rozprávania, taká zvláštna oslava života, i nádeje, ľudskej nezlomnosti a zároveň o krehkosti nášho bytia. Silné posolstvo v podobe hlboko ľudského príbehu, ozvláštneného vlastným príbehom včiel s úžasne vystihnutou atmosférou. Užíval som si to po dúškoch a je to hlboký zážitok aj vďaka skvele zvládnutému prekladu. Jednoznačných 5 hviezdičiek, bez debaty....

Kniha je plná informací o včelách, a jak vám to může znít nudně, tak mě to neskutečně zajímalo. Vše se odehrává v roce 1944 v Německu, všude kolem je válečná vřava, ale přesto je válka pouze na pozadí osobní výpovědi hlavního hrdiny Egidia Arimonda. Ten trpí epilepsií a jak dobře víme, Německo v té době nebylo dobrým místem pro život lidí s jakoukoliv dědičnou poruchou. Egidius je se svým osudem relativně smířený i přesto, že musel prodělat nucenou sterilizaci a neustále mu hrozí eutanazie. Má svůj svět a věnuje se péči o včelstva a pro odlehčení situace i místním ženám. Někteří autoři potřebují desítky stránek popisů válečných hrůz, aby vám naskakovala husí kůže, ale v Zimních včelách mi stačilo pouze naznačení, sem tam nějaká zmínka a na mě padnul smutek a hrůza. Nedočkáte se žádných bojů, nebo detailních popisů mučení od gestapa, ale mně možná právě to, co řečeno není, přivodí větší pochopení situace a všech těch hrůz. Líbilo se mi, že jsme viděli válku očima Němce, který s tím, co se děje, úplně nesouhlasí, tak se proti režimu staví tak, jak nejlépe dokáže. Příběh plynul pomalu, byl v kontrastu s koncem války, která se čím dál víc stahovala kolem. Popisy přírody a fungování včelstev mě bavily, dávaly mi smysl oproti tomu, co dokázal za zmatky a hrůzy udělat člověk. Na včely se můžete spolehnout, chovají se podle zajetého řádu a nikdy nebudou bojechtivé, pokud je nikdo neohrozí. Konec je oproti zbytku knihy dost akční, deníkové zápisky tu občas nedávají smysl, jelikož Egidius kvůli nedostatku léků ztrácí paměť a nic si nepamatuje, ale díky tomu jste svědky rozpadající se příčetnosti nemocného člověka, kterému nebyly dopřány léky. Každopádně jsem už nemohla přestat číst, byla jsem do příběhu vtažená a chtěla jsem vědět, jak to dopadne a přála mu naději na lepší život. O konci nic víc říkat nebudu, přečtěte si to sami, jestli vás můj popis aspoň trochu nalákal.