Pouť k branám Orientu (poškozená)

Keď sa naskytla príležitosť stať sa knižným ambasádorom pre túto knižku, neváhala som ani minútu a rozhodla sa prihlásiť. A som rada, že som tak spravila. Nicolette je jedno veľmi inšpiratívne mladé dievča plné odvahy, ktoré čitateľa v tejto knižke vezme na svoje dlhé, 104 dni trvajúce pešie putovanie až do Istanbulu, najväčšieho mesta Turecka. Bez servítky pred ústami, avšak veľmi malebne, popisuje celú svoju pút, každodenné zážitky, radosti, starosti, neočakávané životné udalosti, povahy ľudí, … Celé toto jej rozprávanie sa mi veľmi páčilo a to nielen kvôli vyššie uvedenému, ale aj skrz to, že nám Nicolette dovolila nahliadnuť do svojho súkromia skrz útržky z minulosti - a to nie len tie radostné. Veľmi cením množstvo priložených fotografii i s popismi, vďaka ktorým si čitateľ nemusí rôzne miesta či ľudí iba predstavovať i keď ocenila by som, keby dané fotografie reálne boli priamo pri tých častiach, kde sa o tom danom mieste či človeku hovorí. Veľakrát som si totiž všimla, že bola fotka a text s ňou súvisiaci až o stranu či dve ďalej alebo opačne. Pôsobilo to na mňa vcelku rušivým dojmom. Taktiež by som pri zahraničných mestách a miestach uvítala nejaké vysvetlivky výslovnosti ich názvov, pretože takto som mohla iba hádať a priznám sa, gúgliť sa mi to nechcelo, keďže by ma to zdržiavalo od čítania. Každopádne, obdivujem Nicolette, že šla takto “s kožou na trh”, že sa rozhodla s čitateľmi podeliť od túto púť a aj o čriepky svojej minulosti. A dúfam, že sa v budúcnosti dočkáme ďalšej knižky z inej púťe. Och, a knižku samozrejme odporúčam!

Knížka je úžasná!

Ona samotná životní cesta každého z nás je dobrodružstvím. Poháněni neustálými tlaky okolí, přehnanými očekávání na nás a naši budoucnost to vše nás až hrozivě vysiluje a ždímá. Občas, když se mi taková skličující myšlenka v mé chaotické hlavě objeví, si říkám, že bych to vyřešila nejraději nějakým útěkem. Sleduju pak lidi, kteří se vydávají na cesty jako poutníci - pěšky, na kole nebo stopem, a v jeden okamžik mi to dojde. Cesty do zemí, které nám jsou spíše neznámé, není možno absolvovat jen tak lusknutím prstu. Je třeba se na ně připravit, ať už materiálně (s dobrým a potřebným vybavením), tak psychicky. A rozhodně to není pro každého. Já bych určitě obrátila směr trasy zpět domů po třech dnech. Nicolette se rozhodla vydat se pěšky až ke chrámu Hagia Sophia v Istanbulu, a čekalo jí tak 2025 km plných odříkání, bolesti, nevyspání a především samoty. Její kroky vedly z rodného Havířova přes Slovensko, které jí umožnilo nádherné výhledy na nejkrásnější štíty Vysokých Tater. Jiný svět pak nalezla i v Maďarsku a zemích Balkánu, kde poznala nejen strasti poutního života, ale především obrázek toho, že jsou na tom světě přece jen lidé s dobrým srdcem, kteří neváhají a úplně cizímu člověku poskytnou střechu nad hlavou, teplé jídlo a hlavně příjemnou společnost a pocit bezpečí. Během dlouhé cesty ji ale trápily především časté zdravotní potíže pochroumaná achillovka nebo žaludeční/střevní potíže. A ty teda byly! Když se ke zvracení připojí současně i průjem, pak je o dobrodružství zcela jistě postaráno! Nicolette během své poutě navázala různorodá přátelství a poznala životní styl odlišných národů. Propojila se také s neziskovou organizací Člověk v tísni, aby sbírkou podpořila českou komunitu v rumunském Banátu. Díky ní se nakonec podařilo vybrat téměř 170 000,- KČ, které místním obyvatelům rozhodně pomohly udržet se jakž takž nad vodou. Během cesty se k ní dokonce připojila společnice štěně Svili, která se vynořila ze skládky v Bulharsku a už se od ní neodtrhla. A tak se zrodila láska do konce života. Doporučuji všem, kteří mají rádi autentické cestopisy a rádi poznávají svět z jiné perspektivy než je ta turistická přes cestovky.

Knížka, která Vás provede cestou za vysněným cílem. Také ukáže, že každý den není posvícení a sluníčko. Akorát mi chyběla mapka cesty, ať už celková nebo po dnech

Klidné a příjemné čtení