Chladná ruka v mojí dlani

„Všechno musí jednou špatně skončit, nebo nám alespoň vždy připadá, že je to špatný konec. To je ostatně poselství mementa mori. A většinou to přijde až příliš brzy.“ Po dvou povídkách v antologii Tichá hrůza se českému čtenáři do rukou konečně dostává plnohodnotná a jedna z nejlepších sbírek Roberta Aickmana Chladná ruka v mojí dlani z roku 1975. Jedná se o šestý svazek edice Smrtihlav, která se zaměřuje na významná, a mnohdy opomíjená díla 20. století. Sbírku otevírá dosti znepokojivá povídka „Meče“, na níž odkazuje obálka celé knihy, což vám dojde ve chvíli, kdy se společně s hlavním protagonistou, obchodním cestujícím, ocitnete na pouti. Při bližším prozkoumání obálky totiž zjistíte, že se na ní název povídky dokonce i vyskytuje, na ceduli před cirkusovým stanem. Tento fakt mi osobně na první pohled unikl. Stan skrývá bizarní show: muži zde platí za to, aby mohli meči probodávat ženské tělo. Kdo je ona záhadná žena, ona nevšední atrakce, která při styku s ostrými čepelemi neutrpí žádná zranění? Povídka „Skutečné cesty do kostela“ čtenáři připomíná, že bychom měli minulost nechat za sebou a více si užívat přítomný okamžik. Při čtení vás obestře stejná míra děsu i melancholie. Ostatně jako v další povídce s názvem „Niemandswasser“, která vypráví o jedné části Bodamského jezera, která je označována jako Vody nikoho. Zde číhají ty nejhorší noční můry. „Stránky z deníku mladé dívky“ je oproti ostatním povídkám přímočarý příběh psaný formou deníkových zápisků. Je zasazen do počátku 19. století a krásná gotická atmosféra z ní doslova prýští. Navíc využívá i reálných historických postav, kdy hlavní hrdinka na procházce v lesích potkává lorda Byrona a Percyho Shelleyho. Hororoví fanoušci jistě vědí, že Shelleyho ženou je autorka příběhu o Frankensteinovi a Byron zase položil základní kámen upírského hororu, když napsal povídku „Vampýr“, tedy předlohu slavného Draculy. A to je právě i téma, které s Aickmanovou povídkou úzce souvisí. Po právu získala v roce 1975 cenu World Fantasy Award. V příběhu „Hospic“ se setkáme s dalším obchodním cestujícím, který se vrací za rodinou a díky nedostatku paliva ve svém autě je nucen zastavit u podivné zotavovny s názvem Hospic, kde se to prazvláštními zaměstnanci a klienty jen hemží. Povídka má hutnou atmosféru, drží vás v neustálém napětí a při otáčení stránek se děsíte, co bude následovat. V podstatě by se mohlo jednat o surrealistický portrét mrtvé duše v očistci a celá povídka připomíná jednu ošklivou noční můru, z které se chcete co nejdříve probudit. Opuštěný dům s pozemkem obehnaným vysokou zdí, který již po desítky let střeží stejný pes, a jeden děsivý incident z dětství, provázející hlavní postavu až do dospělosti. Taková je povídka „Stejný pes“. V kousku „Setkání s panem Millarem“ Aickman ukazuje i něco málo ze svého specifického smyslu pro humor. I když ho je opravdu jen špetka. Do bytového domu se přistěhuje jistý pan Millar, který zde rozjede své podnikání. Na první pohled se jedná o účetní firmu, ale vzhled ani chování údajných zaměstnanců tomu neodpovídá. Co se doopravdy děje za zavřenými (a mnohdy i otevřenými) dveřmi pokojů pana Millara? Skvost se super atmosférou a až lovecraftovskou děsivostí. V povídce „Hodiny“ během 2. světové války potká britský voják německou dívku, kterou si po válce vezme. Ona má však velmi zvláštní koníček – je až nezdravě posedlá kukačkovými hodinami, jimiž se neustále obklopuje. Jak moc jsou pro ni hodiny důležité? Asi nejsmutnější kousek celé sbírky podtrhuje zajímavý a bezesporu pravdivý výrok: „Žádné krásné hodiny neexistují. Všechno, co souvisí s časem, je ohavné.“ Sám Robert Aickman se označoval za autora „podivných“ povídek. Ta podivnost spočívá především v tom, že převážná většina z nich obsahuje nejasnou pointu, takže si je každý čtenář může interpretovat po svém. Jeho díla mají na první pohled přímočarý děj, v němž se však skrývá mnohem hlubší podtext, který si můžete po opětovném čtení vysvětlit zase trochu jinak. Zcela na místě je srovnání s Thomasem Ligottim, který je považován za Aickmanova následovníka. I když sbírka Chladná ruka v mojí dlani nejspíš nebude pro každého, mně neskutečně sedla. Nevšední čtenářský zážitek jistě umocňuje i kvalitní překlad Jitky Čupové.

Anglický spisovateľ Robert Aickman je známy vďaka poviedkovým zbierkam tzv. zvláštnych príbehov (strange stories). Pre jeho tvorbu je typická psychologická hĺbka, surrealizmus a zlovestná atmosféra, pričom sa často vyhýbal klasickým hororovým trópom. Práve na základe Aickmanových poviedok sa v literárnej teórii udomácnil pojem „Aickmanesque“ – aickmanovský, ktorý popisuje znepokojujúce, nejasné a psychologicky bohaté príbehy. Zbierka poviedok Chladná ruka v mojí dlani vyšla pôvodne v roku 1975 a z ôsmich rôznorodých poviedok sa mi najviac páčili tieto: 1. Hodiny – výborná poviedka o podivnom spojení medzi hrdinkou a hodinami. 2. Niemandwasser – príbeh, v ktorom ožíva legenda o Bodamskom jazere, doplnený zaujímavými filozofickými vsuvkami. 3. Stránky z deníku mladé dívky – mladá dievčina cestuje s rodičmi po Taliansku a na jednom večierku spoznáva záhadného džentlmena. Nie každý muž dokáže dobre vytvoriť tínedžerské hrdinky, ale Aickmanovi sa to tu podarilo. Plusom je aj dobrá gotická atmosféra. 4. Skutečná cesta do kostela - hlavná hrdinka Róza sa presťahuje na veterný, daždivý ostrov. A postupne zisťuje, že okolo jej domu pravidelne chodieva do kostola čudesný sprievod. Aickmanova zbierka rozhodne poteší náročnejších čitateľov, ktorí radi uvažujú nad autorovým zámerom aj nejaký čas po dočítaní knihy. Príbehy začínajú jednoducho, no postupne naberajú na hĺbke a vďaka nejasným záverom a množstvu nezodpovedaných otázok si ich každý čitateľ môže vyložiť po svojom. Byť učiteľom literatúry, tieto poviedky dávam deckám rozoberať (hoci by ma za to asi nemali rady...). Autorove poviedky vynikajú predovšetkým atmosférou a postupným budovaním deja. Námety sa neopakujú, každá z poviedok vystupuje z knihy ako samostatná jednotka. Tieto trochu filozofické poviedky sa dobre hodia na blížiace sa jesenné večery, kedy za oknom duje vietor alebo husto prší a je zima. Pustite sa do knihy, ak máte chuť trochu si ponamáhať neuróny. Knihu by som neodporúčala na jednoduché oddychové čítanie – v tom prípade vás otvorené konce môžu sklamať. Mňa toto prvé stretnutie s Aickmanom bavilo a chválim aj český preklad.