Josef König: „Zajímavý příběh můžete našroubovat do vlaku, výtahu i na louku“

Debutoval jste knihou, souborem povídek, Společnosti tematizující společnost a bytí uvnitř ní. Kam Vaše tvůrčí práce utekla nyní, když na pulty vstupuje titul Chata 1879? Na jaký žánr a jakou tematiku se mohou čtenáři těšit?

Společnosti byly souborem povídek, drobné fragmenty ze života lidí. I když syrové, pro někoho drsné, celkově šlo spíše o pocitovou věc bez jasnějšího začátku i konce. Chata 1879 je oproti tomu ucelenější a čtenář ji jako celek asi vezme víc. I když už třeba kniha nebude tak šokovat. Jde o drama, černou komedii. V něčem je Chata 1879 podobně zvrácená jako Společnosti, jen už si drží nějakou linku. Jde opět o určitý pohled na svět, společnost, závislosti a vypořádávání se s nimi.

Než jste vydal Společnosti, zmínil jste, že jste musel vypnout mysl, která byla vedena myšlenkou chci napsat něco, co vydám. Až ve chvíli, kdy jste opustil tuto striktní motivaci, utekl jste do povídek, které jste pak sestavil a propojil pro svůj debut. Jaká byla Vaše cesta autora nyní, tj. v čase, kdy už na pultech čtenáři potkávají Vaše jméno a už jste napsal něco, co jste skutečně vydal?

To bych s dovolením trochu dovysvětlil. Nešlo o to, že jsem záměrně vypínal mysl, aby něco vzniklo a někam bych utíkal. Jen v mém, řekněme literárním životě, přišel moment, od kterého si psaní textu užívám mnohem víc, než abych řešil, co bude s textem dál. A tento stav přišel už dávno před knihou Společnosti, někdy v době, když jsem psal scénáře rozhlasových her. Já u psaní relaxuji. Baví mě tvořit, pak případně řešit text s režisérem či editorem, hledat, kam ho posunout a podobně. A až text vznikne, nechám ho žít si po svém. Samozřejmě mám rád, když text baví, někdo ho použije, v něco se promění. Ale pro mě je největší zábavou ho vytvářet. A stejně tak tomu bylo i u Chaty 1879. Sedl jsem si, měsíce si tvořil. Bez jakéhokoliv konstruktu. A fakt, že se čtenáři potkávají s mým jménem, píšou mi, jak je knihy baví - to je samozřejmě příjemné a člověka to vždy potěší. Ale můj přístup k psaní to nijak nezměnilo.

» Přečíst recenzi na Společnosti «

Začněme u samotné přebálky Vaší novinky Chata 1879, která je skutečně působivá. Jste autorem vizuální představy? Jak vznikala? Jste jako autor spokojen, splnila očekávání?

Lidé v Knihy Dobrovský mi vycházejí vstříc v mnoha věcech. Netlačí mě do nějakého komerčního psaní, jen aby se prodávalo, a zároveň mi dávají možnost vyjádřit se k mnoha věcem. Stejně tak tomu bylo i s obálkou, kterou má na svědomí agentura Kreatika. Oni přišli s námětem židle, já jim opětovně poslal svých pár myšlenek, jak se židlí třeba na obálce pracovat. Oni si pak vybrali jednu a tu si už sami zrealizovali. Ale určitě se neberu jako jediný autor vizuální představy. Já měl pár myšlenek, grafická práce je čistě na jejich straně. Konkrétní být bohužel nemůžu, protože bych musel spojlerovat :)

» Přečíst recenzi na Chatu 1897 «

Anotace nám prozrazuje pomálu, ale je zřejmé, že jste se rozhodl věnovat pokroucenějším charakterům postav - šest psychických poruch, abstinující alkoholik, nebude to hořkosladké?

Jaké to bude pro čtenáře, to nevím :). Hledači pokroucených charakterů nejspíš smutní nebudou :)

Když si představíme podobný koncept, lidé zavření se svými strastmi ve společně sdíleném prostoru, naskakují díla jako drama Bůh masakru nebo nová kniha od Fredrika Backmana Úzkosti a jejich lidé. V čem Vás oslovil tento vzorec vyprávění a co autorsky umožňuje rozehrát?

Nějakými oklikami jsem se před třeba deseti lety dostal k divadlu. Dva roky jsem měl v Olomouci takové zvláštní minimalistické divadelní uskupení. Psal jsem v tu dobu hry jak pro sebe tak pro Český rozhlas. Hodně jsem chodil na divadlo, viděl desítky představení ročně. Bavily mne hry, které se odehrávaly vždy na jednom místě, v jedné místnosti apod., byly chytře napsané a udržely moji pozornost. Právě Yasminu Rezu si velice považuji, zmínila jste Bůh masakru – také filmové zpracování od Polanského mě strašně baví, z filmů můžu zmínit třeba ještě Dvanáct rozhněvaných mužů. Někde v hlavě jsem měl uložené, že si chci podobný formát někdy vyzkoušet. Ale povedlo se mi to vlastně jen napůl, protože ve vzpomínkách hlavního hrdiny utíkám často mimo Chatu 1879 :) Jinak jestli autorsky rozehrajete příběh v jedné místnosti, nebo po celém světě, nehraje podle mého názoru velkou roli. Jde spíše o ozvláštnění. Zajímavý dialog/příběh můžete našroubovat do vlaku, výtahu i na louku.

Všechny nás zasáhla společenská situace, která nyní definuje naši společnost. Už máte v šuplíku mnoho povídek/námětů/dramat, která si ji vzala za předlohu? Nebo Vás zatím autorsky míjí?

Tam je problém, že nemám šuplík :). Před cca měsícem mne oslovil jeden člověk s tím, že by rád použil pro své divadlo nějaký text, klidně ať vezmu něco ze šuplíku. Já ho ale prostě nemám. Nejsem grafoman, nemám popsaných tuny stránek. Nemám někde desítky rukopisů a námětů, které se pokouším udat. Když jsem na něčem pracoval, tak se text nakonec realizoval nebo někde objevil. Pokud jsem si ho přečetl zpětně a usoudil, že jde o kravinu, tak jsem to smazal :). Mám to nárazové. Až mě něco napadne a usoudím, že mě to bude bavit psát, tak začnu. Asi bych mohl vytvořit srdceryvný příběh o mladé ženě, která přišla o manžela (umřel na Covid), zápletku vystavět na aktuálním dění, avšak dle manuálu červených knihoven, vyprávět vše příjemným a stylisticky správným jazykem, vše pak zakončit velkou láskou hlavní hrdinky s doktorem, který se pokoušel jejího muže zachránit. Ale, jak bych to dopsal, asi bych pak někde skočil pod mazací tramvaj :) Navíc si myslím, že mají lidi současné situace plné zuby. Mě by to nebavilo psát a ve výsledku nikoho ani číst.

Tušíte kam se literárně vydáte příště? Zároveň se nabízí otázka, zda se vaše slova, věty, odstavce znásobí a vznikne dílo obsáhlejší, či zůstanete věrný kratším novelám a povídkovým souborům?

Vím, ale zatím si nechám pro sebe. Už něco i vzniká, ale nechci se sám zbytečně dostat do nějakého tlaku. Co se týče délky knihy, to je celkem diskutované téma :). Já osobně nesnášel obří knihy. Vím však, že se víc prodávají už jenom pro svoji tloušťku a v redakci by asi byli spokojení, kdybych jim poslal nějakou šílenost velikosti Vojny a mír. Za psaním opravdu nemám žádný konstrukt, a pokud nový příběh dá a roztáhne se na víc stran, bude objemnější. Jsem sám zvědavý, jak to dopadne :)

Neboť se nevyhnete kolonce „čeští autoři“, do které patříte a řada čtenářů má od Vás očekávání, kam Vaše literární cesta povede, zeptejme se, kdo z tuzemských autorů oslovuje Vás, koho čtete či kdo Vás inspiruje? Je-li někdo takový…

Nehledejte v mé odpovědi nějakou pohrdavost, ale já opravdu české literární autory neznám tak, abych je mohl hodnotit, nebo se od nich inspirovat. A těch zahraničních jen pár. Kdysi jsem přečetl něco od Urbana, Rudiše, ale to už je doba. Prakticky jediní „autoři“, které teď pravidelně sleduji (čtu), jsou satirik Tomáš Břínek a fake profil Jiřího Ovčáčka na Facebooku. V divadle jsem měl svého času rád věci od Jana Mikuláška, ale to už je taky pravěk. Ani si nevzpomenu, kdy jsem byl v divadle. Už není tolik času. Rodina, práce,…

Prozradil byste na závěr, do jaké knihy je právě začten Josef König?

Nejde v mém případě dělat obojí. Číst i psát. Živí mě marketing, tvorba textů, reklam, a načtu se toho dost v práci. A vždycky si raději půjdu sednout do své oblíbené hospody a budu chvíli tvořit, než abych ten stejný čas strávil dalším čtením po večerech. Navíc mám rodinu, dva dvouleté kluky, jednovaječná dvojčata, se kterými se snažím být co nejvíc. Rád si jednou za čas zahraji na kytaru, na bicí, nebo vezmu tágo a jdu na kulečník. Odpočinout si. Ale i přes to párkrát do roka otevřu komiks. Momentálně mi na stole leží Gotham Central od DC. Na to se hodně těším.