5 věcí, které při čtení děláme (a možná si je ani neuvědomujeme)

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 44 Sdílet

Zdeněk Gothard Zdeněk Gothard

5 věcí, které při čtení děláme (a možná si je ani neuvědomujeme) - titulní obrázek

Čtení se na první pohled zdá jako naprosto klidná a nenáročná činnost, u které dokonce mnoho z nás působí elegantně a intelektuálně. To vše se ale může velice rychle změnit. Jak? To vám prozradí náš redaktor Zdeněk.

1. Jméno alespoň jedné postavy čteme špatně

Pokud nečteme zrovna knihu českého autora, pak je to nevyhnutelné jako daně. Zejména u severských detektivek. Ať děláme, co děláme, jedno jméno zní prostě líp tak, jak ho čteme my a ne tak, jak autor chce, abychom ho četli. Stačí, když ho špatně přečteme jednou, už se toho jen tak nezbavíme. Museli bychom se fakt snažit. A pak budeme akorát naštvaní, že nezní tak dobře. Takže víte co, radši ho budeme číst pořád špatně a netrápit se. Pro mě byl je a bude Truls Berntsen prostě vždycky Truls Bernsten.

2. Chceme dočíst kapitolu

Ať už čteme před spaním, po příchodu z práce, ve vlaku nebo na toaletě, vždycky se snažíme skončit naše čtení s koncem kapitoly. Někdy jsou kapitoly příliš dlouhé nebo nejsou vůbec, tam to tolik neřešíme. Ale jinak to nutkání v sobě máme. Nejhorší na tom je, že ta kapitola většinou skončí napínavě a my pak umíráme touhou, co bude následovat. Je to takový lehký druh masochismu.

„Jenom dočtu kapitolu a jdeme jíst.“

3. Hledáme záložku

Pohodlně se usadíme, načechráme polštáře, přikryjeme se dekou a vezmeme do ruky onen posvátný předmět, kterým je kniha. Vytáhneme záložku, uložíme ji na bezpečné místo, kde se nemůže ztratit a ponoříme se do čtení. Jakmile skončíme, začíná pátrací akce podobná té ve filmu Zachraňte vojína Ryana. Nakonec záložku najdeme například na poslední stránce knihy, odvoláme FBI s vrtulníky a psovody a stránku si založíme. Tento problém se mi podařilo částečně eliminovat koupí koženého obalu na knihu, který má záložku k obalu připevněnou ve formě dlouhého koženého pásku. Pokud ale kniha do obalu nesedí, pouštím se opět do hledání Malého prince (nehledejte v tom žádnou sprosťárnu, moje záložka je prostě s motivem Saint-Exupéryho hrdiny).

4. Děláme „xichty“ na okolí

Sem tam se v knize objeví nějaká vtipná pasáž nebo pasáž, která nás opravdu naštve. V té chvíli vyšle mozek signál obličejovým svalům a my se buď culíme jako měsíček na hnůj nebo vypadáme, že nenávidíme celý svět a všechny lidi na něm. Mozek nerozlišuje, jestli si čteme nerušeně sami v obýváku nebo sedíme v přeplněném kupé vlaku. Mozek má asi rád pohledy se zdvihnutý obočím, prevít. Alespoň, že jsme většinou schopni nezačít se hystericky smát nebo ronit krokodýlí slzy.

5. Vyhlížíme konec

Čím více se blížíme konci knihy, tím častěji se díváme, kolik stran nám ještě zbývá. Tuším, že tuto korelaci objevil Albert Einstein, ale nechci kecat, sleduju jeho Instagram jen zřídka a plete se mi to. Nemyslíme to však nijak špatně, netěšíme se, až kniha skončí. Jen prostě chceme vědět, kdy ji dočteme. Pak vytáhneme novou, podíváme se, kolik má stran a jede se od znova.

Přečtěte si i další články o knihomolských útrapách

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 44 Sdílet