Sobotní rozjímání: 15 otázek, které mě, jakožto knihomola, dohánějí k šílenství

Milí knihomolové, také se vám to stává? Kamkoliv se vrtnu, mám pocit, že to všichni o mě vědí. Atmosféra zhoustne a někteří dokonce mírně pozvednou obočí, jako kdyby říkali: „To je ona… ta, co furt čte…“. Najdou se i tací, kteří zasvěceně pokývnou hlavou, jakože oni také čtou, ale pak jsou tu ještě takoví, kteří se buď raději dívají jinam, anebo se, nedej bože, začnou ptát. A právě o ty jejich záludné otázky a moje, už méně záludné, odpovědi se s vámi moc ráda podělím…

„Co čteš?“

V tuto chvíli raději neřeším, zda myslí právě teď, anebo jako všeobecně a odpovím tedy popravdě, co právě čtu, příp. kdo to napsal. Vzápětí na mě ale okamžitě vystřelí další otázka…

„A o čem to je?“

Nu, to už je zapeklitější. Obvykle, když začnu vyprávět děj, zívají a hledají cosi v mobilu. To by tak nevadilo, kdyby si v něm ovšem během pár vteřin knihu, případně – a to je horší možnost – i autora nevyhledali a o všem se mnou na základě diskusních fór nepolemizovali. Většinou se tak rozhovor přirozeným vývojem posune k dalším a dalším otázkám…

„Kterou knihu / žánr máš nejradši?“

Nejradši mám všechny knihy, každou tak nějak jinak. Žánrově nejsem vyhraněná, střídám je podle momentálního rozpoložení. A taky, abych neustrnula.

„To tě to pořád baví?“

Jo, baví…

„Kam všechny ty knihy dáváš?“

To je problém, uznávám, ale jenom můj a můj. V tomto případě si někdy dovolím položit otázku i já: „Nemáš doma volnou polici?“

„Proč nepoužíváš čtečku?“

Když ony ty knihy tak krásně voní a jsou tak příjemné na omak, zkrátka jsou to takové živé duše…to se ale dost těžko vysvětluje, aniž bych vypadala jako úchyl…takže tady odpovídám: „Nevím.“

„Kde na to bereš?“

Tak tady většinou mlčím. Musela bych totiž rozvinou jinou debatu na téma závislosti (cigarety, chlast a drogy, ev. sladké dorty) a položit další otázku týkající se životních priorit.

„Děláš taky něco jiného?“ Varianty: „Nejsi sama? Neměla bys jít víc mezi lidi?“

Přiznávám, že čtu především, když mám spát. Mezi lidmi jsem stále, třeba teď, a když jsem náhodou sama, tak čtu, tudíž mi samota dost vyhovuje.

„Ty čteš v noci?“

Co na to říct…někdy dokonce až do rána…

„Nebolí tě záda (ruce, nohy, oči)?“

Na tuto otázku zní odpověď vždycky ANO… tak už se neptejte.

„Která byla první knížka, kterou jsi četla?“

Už s železnou pravidelností odpovídám: „Neználek.“

„Kolik jsi toho už přečetla?“

Jako za celý život? Jako přesně? Fakt nevím…

„Jak rychle čteš?“

Někdy si to kvůli tobě stopnu…

„Co bys mi tak doporučila?“ 

Tuhle otázku nemám vážně ráda, protože je na ni těžké odpovědět. Každý jsme jiný, ale abych nebyla zlá, obvykle zkusím nějakou knihu doporučit.

„Jeee a nepůjčila bys mi tuhle knihu?“ 
(s dovětkem: „v knihovně maj zavřeno, knihu nemaj, nechce se mi tam…“)

Joo, to určitě, já ti jí přinesu, ohlídám kdy a jestli se mi vrátí, pak zapomenu, že jsem ti jí půjčila, budu jí všude hledat (to by se knihovnici nestalo)… A víš co? Já ti jí prostě dám. Koupím si jí znovu – třeba v antikvariátu.

Tak to jsou, myslím, asi ty nejobvyklejší dialogy, které mívám s lidmi, kteří se ještě knihomoly nestali. Vtipné je, že někteří mívají také sklony k jakýmsi jednostranným intelektuálním hovorům (oni se ptají, já odpovídám), nejlépe o knihách třeba dvacet let starých (někdy i starších), například: Co kdy kde vyšlo, kdo to napsal, kdo vydal, v kolikáté edici, kdo to přeložil, kolik stránek to má apod., aniž by ovšem tušili, že jsem právě dočetla román pro ženy, hraničící téměř s červenou knihovnou, který vyšel před týdnem (náhodou jsem totiž zrovna změnila ten žánr…).

Mně asi nezbývá než doufat, že v tom nejsem sama a tak, abych na to nemusela myslet, si půjdu asi číst…

» Nejotravnější otázky spojené se čtením bychom měli. A víte, jakých 5 věcí dohání knihomoly k šílenství? «