Barikáda z rozkvetlých kaštanů Audiokniha (mp3)

Supraphon vydal v roce 1964 v edici Gramoklub album DV 15223 Barikáda z rozkvetlých kaštanů - pásmo poezie českých básníků s motivy Pražského povstání v květnu 1945. Verše Františka Hrubína (úryvek z Jobovy noci a Pražského máje), Vítězslava Nezvala (sloka z Historického obrazu), Jaroslava Seiferta (básně Praze a Barikáda z rozkvetlých kaštanů a úryvek z Třetí noci), Viléma Závady (úryvek ze Slunce od východu), Františka Halase (báseň Barikáda) a Vladimíra Holana (úryvek z Díku Sovětskému svazu). Básně recitují Otakar Brousek, Václav Voska a Zdeněk Štěpánek. Prózu Františka Buriánka (část předmluvy sborníku Patnáct májů) a Jana Drdy (úryvek z Němé barikády) vybral a uspořádal František Hrubín, který také napsal k albu tento komentář: Jsme často v pokušení zavzpomínat si bez patosu na ony dny před dvaceti lety, ale není to v našich silách. Byly to slavné dny, patos byl v jejich samém základu, nelze ho z nich vytrhnout, nelze se ve vzpomínce octnout na pražských ulicích bez pohnutí. Proto, dokud budou žít pamětníci, budou květy šeříků hrát barvou ocele, do níž se rozstříkla krev, jarní slunce bude leštit slavné pancéře a Město bude vycházet ze zbořených domů, ze střepin a z ulic s vyrvanou dlažbou v zástupech, provolávajících slávu hrdinům. Nebylo básníka, který by se patosu ubránil. Ale zrovna tak nebylo básníka, který by nezazpíval z nejvnitřnější potřeby, z nejupřímnějšího záměru tak, jak se mu v tu chvíli zazpívat chtělo: široce, daleko slyšitelně, slavnostně. S prsou se nám odvalila naráz tíha, která nás nutila i píseň šeptat, s rukou na závoře jen v náznacích a nesrozumitelně pro sluch nepřítele vypovídat o temných časech, o lidech temnějších než běs, ale i o naději, která se sbírala v křehkých slokách, aby se nakonec slila v mohutný proud a vyrazila sborovým zpěvem. Beznozí jsme běželi, bez dechu dýchali, ale přesto jsme cítili, že se ženeme vpřed, že se nevracíme. A najednou se před námi otevřel májový den v takové kráse, jak jsme si to nepředstavovali ani v nejsmělejším snu. Ne, nebylo v našich silách vejít do toho dne jen tak, docela prostě, přijmout ho jako odměnu, nepoděkovat; byl to den, v němž slzy slušely mužům, jako několik hodin předtím patřily pancéřové pěsti rukám sotva odrostlých chlapců. Slova jako krev, barikáda, máj, vlast nebyla jen slovy, za nimi byla hmatatelná skutečnost, za nimi kypěla velká zkušenost, a skládá-li se z těchto slov mnoho tehdejších veršů, skládá se z nich právem. Krev jsme tenkrát viděli všichni, a nelze ji nazvat jinak než krví, každému z nás prošlo rukama tisíce dlažebních kostek, které jsme vršili jednu na druhou, a pro barikádu jsme nemohli najít prostší slovo než barikáda. Zdá-li se někomu, že jsme byli příliš patetičtí, snad má pravdu. Jak už jsem řekl, patos byl nikoli vnějším gestem, ale jedním z vnitřních dynamických prvků všeho, co se s tak prudkým spádem a výjimečným způsobem přihnalo a co jsme z vteřiny na vteřinu intenzívně žili. Ale zároveň jsme byli velmi prostí: slova, která dnes může leckdo označit jako verbalismy, byla pojmy pro věci nejobyčejnější. Necítili jsme jejich patos. Nikomu jsme se jimi nevnucovali: naopak - byla přijímána spontánně, hromadně a s takovou odezvou, s jakou snad nikdy předtím lidský hlas a vzrušená píseň u nás přijaty nebyly. Zkuste jim naslouchat dnes, po dvaceti letech, a zazní-li ze strunného nástroje aspoň jedna jediná struna, věřím, že nezazní nadarmo.

Sdílet