Kočky a 14 dalších povídek

Kočky jsou mojí první čtenářskou zkušeností s Bernardem Minierem. Přiznám se, že jako kočkomila mě na knihu nalákal název a její ořízka. Kniha nabízela 15 strašidelných a nervydrásajích příběhů. No, některé příběhy možná byly lehce nervydrásající a možná lehce mrazivé, ale strašidelný mi nepřišel asi ani jeden. Spíše mi v mnohém připomínaly příběhy z Věřte, nevěřte nebo s sebou nesly určité zamyšlení nad lidskými vlastnostmi a zkázou, kterou lidé přináší přírodě.   Často jsem měla problém se do povídek začíst a doufala jsem, že ta příští bude lepší. Někdy se tak stalo, někdy ovšem ne. Řekla bych, že tak pětina povídek byla povedených, ale zbytek čistý průměr a skutečně nenesly ani stopy strachu nebo jsem už možná po těch letech zocelená a jen tak mě nic nevyděsí.   Samotná povídka Kočky, po které kniha nese název, nebyla vůbec špatná. Stylem psaní a zápletkou mi Kočky velmi připomínaly díla E. A. Poa, zejména svým koncem. Ze všech povídek se mi asi nejvíce líbila ta první – Dark Tourism, která měla zajímavý námět a atmosféru a velmi mi připomínala jeden známý film od Eliho Rotha, který se odehrává u našich slovenských sousedů. Anotace knihy taktéž láká na povídku o letci, který se setkává s prastarou nenávistnou entitou, ano zní to zajímavě, ale povídka je tak podivně živočišně pojata, že si říkáte, zda je to opravdu o tom, o čem si myslíte, že to je a proč se to vůbec událo.   Finálně to shrnu tak, že některé povídky jsou skvělé, jiné ovšem až tak moc ne a některé dokonce ani neuvíznou v paměti. Z knihy mám stále takovou pachuť zklamání. Oceňuji ale autorovu schopnost vystihnout atmosféru a postupně gradovat děj, ovšem Kočky a povídky v nich mi zkrátka příliš nesedly.