Dánský vpád

Kniha pojednává o vpádu vojsk generála Petra Arnošta z Mansfeldu a vévody Jana Arnošta Sasko-Výmarského do Slezska a na Moravu, který proběhl v letech 1626 až 1627. Válečný požár, který zažehla pražská defenestrace a povstání českých stavů roku 1618, zasáhl postupem několika málo let téměř celou tehdejší Svatou říši římskou i její sousedy. Do čela protihabsburské koalice se v roce 1625 postavil dánský a norský král Kristián IV., jehož vojáci (spolu s prořídlými pluky nepokojného generála Mansfelda) o rok později zahájili odvážné tažení do středu Evropy. Netušili původně, že dojdou až do Uher, ba dokonce na hranice Osmanské říše. Původním cílem bylo převzít strategickou iniciativu proti rychle mohutnějícím habsbursko-katolickým vojskům ve středním a severním Německu, přenést válku zpět na jih a po spojení se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem táhnout až na Vídeň. Zatímco švédské obléhání Brna (1645) nebo Prahy (1648) žije v historické paměti doposud, ovládnutí Opavy, Těšína, Krnova a celého moravsko-slezského pomezí rezonuje v obecném povědomí jen velmi slabě, pokud vůbec. Vojáci ve službách dánského krále přitom vytvořili v oblasti rozsáhlou enklávu, a to za výrazné podpory ze strany místních obyvatel. Akce řádně zamíchala kartami na hlavním bojišti v severním Německu i v nejvyšších patrech evropské diplomacie. V zápasu o uspořádání Evropy se ani po bělohorské porážce vůbec neztratili čeští, moravští a slezští účastníci stavovského povstání (1618-1621), mnozí i jako důstojníci a vojáci v dánské armádě. Kromě ryze politických a vojenských dějin, které zůstávají osou líčení, se kniha věnuje též "alternativním" pohledům na události například z pohledu anglického diplomata v Konstantinopoli, prostého vojáka či civilistů zasažených krajů, tak jak to dovolují zachované prameny.

Sdílet