Sto květů – co zůstane, když člověk začne zapomínat? | RECENZE

Čelila klavíru celou svou bytostí. Prsty jí postupně zrychlovaly. Tóny splývaly plynule jako loď vyplouvající na moře…

 

Matka a syn hledají cestu

Kdo jsem? Jednoduchá otázka, jejíž zodpovězení zabere pár vteřin. Co když ale nastane den, kdy na tuto banální otázku nedokážeme odpovědět? Juriko je matka, která věnovala život svému synovi Izumimu. Jenže není dokonalá a ví, že v minulosti selhala. Nyní je to šedesátnice, která pomalu prohrává bitvu s protivníkem, kterého nemůže porazit. Nemoc pomalu proměňuje její vzpomínky v chaos, ze kterého není návratu. Izumi je velmi zaměstnaný muž, který neví, kde mu hlava stojí. Dělit svůj čas mezi práci a těhotnou manželku je obtížný úkol, takže si zpočátku změn v chování matky nevšímá. Když se demence u Juriko začne projevovat v plné síle, Izumi si vzpomene na chvíle, na které dávno zapomněl, a znovu si k ní hledá cestu. Času na vzpomínky už ale není mnoho.

Milion pocitů

Je to, jako by se kniha dotýkala mého nitra. Pohled na svět Genkiho Kawamury mě dostává do kolen, nemilosrdně a bez ostychu. Anamnéza mé vlastní rodiny mě nutí být do příběhu osobně zainteresován. Není cesty zpět. Nepláču zatím, jen se s melancholickou náladou dívám z okna na větve stromů bojující s větrem a přemýšlím o bytí a nebytí, věčnosti a konečnosti.

Autor otevírá příběh divokou kartou. Jakmile otevřete knihu, vstoupíte do mysli člověka, jehož mozek je požírán Alzheimerovou chorobou. Vír chaosu a nesouvislých myšlenek se na vás valí a vy to nemáte šanci zastavit. Exkurz do hlavy nemocného mě okamžitě vrací do filmu Otec režiséra Floriana Zellera, v němž předvádí herecký koncert Anthony Hopkins, který svádí boj s demencí. Genki Kawamura ale dodává příběhu více hřejivosti, na rozdíl od syrovosti Zellerovy režie.

Pláč ji proměnil v úplně jinou ženu. Lekl se toho. Bylo to, jako by se rozbila tvrdá skořápka a z jejího nitra se vylilo něco měkkého…

Poetická tečka

Ve hře je ale víc než jen silná karta v podobě vážné nemoci. Kawamura žongluje s tématy okolo mateřství a lidských vztahů velice umně a zkušeně; každá kapitola odhaluje kousky životů, s nimiž se ihned ztotožníte a budete jen kývat hlavou nad tím, že tomu, co právě čtete, velice dobře rozumíte, protože jste to prožili buď vy sami, nebo vaši blízcí. Člověk si může tisíckrát říkat, jak se japonská kultura a ta naše liší, ale při hlubším pohledu není těžké vypozorovat, že v běžném životě vlastně řešíme ty samé problémy. Jediný rozdíl je v tom, že Japoncům v tom sekunduje rozkvetlá sakura, zatímco našincům třešeň.
Tak zase někdy příště. Na přečtenou.