Sobotní rozjímání: Knihovna - studnice vzpomínek

Sdílejte článek s přáteli Sdílet 2 Sdílet

Hana Wielgusová Hana Wielgusová

Sobotní rozjímání: Knihovna - studnice vzpomínek - titulní obrázek

Knihovna, ať už ta naše doma, anebo venku v budově pro veřejnost, je jistě především studnicí vědomostí. Ale napadlo vás někdy, že může pro mnohé být i studnicí vzpomínek? Mne ano, zrovna nedávno. Vyklízela jsem totiž knihovnu po svých rodičích…

„Doma jsem tam, kde mám knihovnu.“ - Erasmus Rotterdamský nizozemský renesanční humanista, katolický kněz a teolog (1466–⁠1536)

Moji rodiče byli samozřejmě maminkou a tatínkem, ale také babičkou a dědečkem a mohli by být i prababičkou a pradědečkem. Proč to říkám? Protože, když jsem brala jednu knihu po druhé do ruky a v každé z nich zalistovala, uvědomila jsem si, že jejich prostřednictvím předávají mně, ale i mým potomkům, dědictví nejenom knih jako takových, ale i svědectví a připomínku dob minulých a někým prožitých. Zkrátka starých časů – ale i časů nových, které se starými jednou zákonitě stanou. Nezdá se vám tedy také, že knihovna může mít význam vlastně úplně pro každého?

„Pro duši naladěnou na citlivý rytmus knihovny je máloco horší než zívající mezera v místě, kde má být kniha.“ - Terry Pratchett, anglický novinář a spisovatel (1948–⁠2015)

Knihovny ukrývají mnoho příběhů. Napínavé i romantické, historické, jimiž se stanou jednou i ty současné, zážitky, svědectví, komentáře a názory lidí, včetně těch, kteří už mezi námi nejsou. Z knihovny na nás dýchá i to, že každou z knih si někdo někdy už pročetl, pohladil, a přitom do ní vtiskl kousek své duše – vlastnoruční poznámky a věnování toho bývají důkazem. V některých najdeme také krásné ilustrace, často umělecké, mnohdy unikátní samy o sobě. I když jsem si pořídila čtečku – doba elektronická mě k tomu přiměla – nic z toho v ní nenacházím a osobní věnování už vůbec ne. Mám v ní sice také knihovnu a můžu se k některé knížce vrátit – pokud si ji ovšem předtím nesmažu, anebo mi nedojde baterie.

„Pokud máte zahradu a knihovnu, máte vše, co potřebujete.“ - Marcus Tullius Cicero, římský filozof a státník (106–⁠43 př.n.l.)

Knihy by měly kolovat, jako rodinný šperk. Vezměme si knížky z dětství. Každá generace, když dospěje, říkává na adresu té mladé: „My jsme byli jiní (lepší)...“. A já se ptám, proč jim raději nepředáme své knihy? Ať už z dětství nebo z mládí, aby sami viděli, jací jsme byli - možná budou překvapeni! A proč si naopak my nepřečteme zase dětské knihy našich rodičů a prarodičů – budeme také překvapeni? Je možné, že zjistíme, že jsme vlastně všichni stejní, jen v jiné době. Vždyť jak to, že například Povídání o pejskovi a kočičce milovali moji rodiče stejně jako já? A v nejoblíbenějších knížkách mého dětství Z deníku kocoura Modroočka nebo později Cesta do středu země ležel pak můj syn ve dne v noci?

„Knihy jsou pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla.“ - John Ruskin anglický spisovatel a umělecký kritik (1819 - 1900)

Některých knižních svazků byl vydán jen určitý počet, a to třeba ještě v době, kdy žádné kopírky nebyly – je jich tedy málo a jsou vzácné. I když občas takovou můžeme objevit i v naší vlastní knihovně, ty stovky let staré se nacházejí spíše v krásných historických budovách, kde je o ně odborně pečováno. Příkladem může být knihovna ve Strahovském klášteře v Praze nebo Národní knihovna v Pražském Klementinu, které jsou považovány za nejkrásnější v Evropě.

„Kniha ke čtení není ta, která přemýšlí za vás, ale kniha, která vás donutí přemýšlet.“ - Harper Lee, americká autorka (1926 - 2016)

Fotky a filmy vyblednou, elektronika může přestat fungovat, knihy však zůstávají dál - blackout je nezničí - a můžeme si je prohlížet třeba i při svíčce. Mají tak význam i pro další generace. Vždycky nám budou něco nebo někoho připomínat tak, jako dnes mně. Pojďme se tedy snažit tyto poklady uchovat. Smazat je jako ve čtečce sice nemůžeme, ale mohou shořet, zvlhnout či se roztrhat… Pečujme o ně a mějme knihovny, ať svět bez nich zůstane dál utopií.

„Přítomnost knihovny je v utopiích vzácná. Obecně vzato přistupují utopisté ke knihám s nedůvěrou: jde o objekt soukromého rázu, který izoluje jedince a vzdaluje ho kolektivu, nehledě k tomu, že kniha může čtenáři nasadit do hlavy nepatřičné myšlenky. K čemu jsou nám knihy, žijeme-li v ideálním světě?“ - Patrik Ouředník český archivář, básník, literární teoretik, překladatel a romanopisec (1957)

A které dvě knížky jsem si z maminčiny knihovny nakonec vytáhla, abych si je znovu připomněla? Nejsilnější příběh, jaký jsem kdy četla Stařec a moře od Ernesta Hemigwaye a nadčasový a stále aktuální Orwellův román 1984….

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet 2 Sdílet

Související knihy