RECENZE: Znamenitá mrtvola - Nechutně dokonalá novela?

Recenze by měly být neosobní. V ideálním případě by neměly vyzrazovat nic zásadního z příběhu díla, maximálně jej shrnout v několika málo větách pro přibližnou představu, o čem to je. Nemají sloužit k tomu, abyste věděli, co se v knize stane. Měly by vám co možná nejobjektivněji předat, proč je dílo dobré, nebo špatné. Aby nakonec čtenář sám věděl, zda jej hodnocený počin vůbec zajímá, nebo ho nechá plavat. Ono nepsané pravidlo neosobní objektivity zde poruším. Sám píšu. Kromě recenzí většinou povídky a fragmenty příběhů, jejichž značnou část nikdy nedokončím. Pracuji s knihami a rukama mi projde valná většina nových titulů na knižním trhu.

Jak se do recenzenta zakousla kniha o kanibalismu…

To není plané chvástání, jen se snažím vysvětlit, jak moc pro mne knihy a psané slovo vlastně znamenají. Číst zvládám jen malý zlomek. Čtu pomalu a vybírám si. Ještě menší je tudíž počet knih, u nichž se po přečtení na chvíli zastavím a řeknu si jen: „Proč já se vůbec snažím psát, když to někdo dokáže o tolik lépe?“ A tady se mi to stalo – ono jen těžko potlačované nadšení, následované touhou číst, dokud dílo neslupnete na jedno posezení.

Obálka knihy

Když jsem poprvé viděl obálku Znamenité mrtvoly a přečetl si, o čem má být, trochu jsem se obával laciné agitky na téma, proč je špatné jíst maso. Namísto toho jsem dostal dystopii, při jejímž čtení mi zcela přirozeně vytanula na mysl jména jako Ray Bradbury, George Orwell, či Ernest Hemingway. Ať už šlo o podobnost žánrovou či ve stylu psaní, Agustina Bazterrica si s těmito velikány může podat ruku. Naprosto jednoduchý, odosobněný a pro někoho možná až příliš primitivní způsob narace dá vzpomenout na Starce a moře, v němž pulitzerem ověnčený Hemingway naplno zúročil svůj novinářský minimalismus a došel si pro nobelovku. Celková atmosféra, nosné myšlenky a to nejlepší co může dystopie nabídnout zase dají vzpomenout na 1984, či 451 stupňů Fahrenheita.

A abych k trojlístku velkých jmen přihodil ještě jedno dílo, které mi Znamenitá mrtvola svou až fascinující nechutností a krutostí (umím si představit, že spoustu lidí se slabým žaludkem kniha odradí – přitom tu opravdu jen zvířata vystřídali lidé, jinak se na celém procesu nic nemění), zmíním ještě Parfém od Patricka Süskinda. Jako bychom právě tato díla zamíchali s víc než smutným obrázkem stavu naší reality a vhodili je do mixéru. Recenzovaný titul, jenž zvítězil v argentinské literární soutěži Clarín tohle srovnání vskutku naplňuje. Dílo je psáno nejen stroze a skoro bez jakýchkoli popisů, ale ještě navíc v přítomném čase, což je jedna z mála věcí, co mi hned nesedly a musel jsem si na ně zvykat.

Nečekejte sáhodlouhé popisy míst či vzhledu postav. Nedoufejte v podrobnou a doslovnou úvodní expozici, v níž se dozvíte vše o krutém viru a o tom, jak se svět za několik let změnil. Tam, kde by někdo čekal barvitá souvětí, vystačí si autorka se strohými větami, okleštěnými o jakoukoli pompéznost. Střípky z toho, co se stalo se dozvídáme v náznacích, prostých úvahách a vzpomínkách hlavního hrdiny a drobných detailech, kterých si musíme sami všimnout.

Znamenitá mrtvola má znamenité předsádky

Položí maso ze zkumavky příběh na lopatky?

Pokud se jako já řadíte mezi ty, kterým ve fikci tolik nevadí, pokud se ubližuje lidem, ale nesete hůře když někdo ublíží zvířeti, vězte že ani toho zde nebudete ušetřeni. A ještě jedna drobná výtka, kterou ovšem musela být vědomě ignorována pro účely už tak možná trochu ad absurdum dotaženého příběhu – už dnes se (i u nás) chystá uměle vytvořené maso, pro jehož laboratorní výrobu pomocí kultivace živých buněk bude zvířeti stačit odebrat třeba kapku krve. Dá se předpokládat, že podobný proces by se v případě situace, jaká je v díle popisována urychlil. Faktem ale je, že onen virus má zde své vysvětlení, u kterého dává smysl, proč byla porážka lidí upřednostněna. Takže to celé vlastně ani není výtka, jen taková úvaha…

Postavy zde neurčuje jejich vzhled, ale to jak se chovají, jak v dění vystupují a reagují na něj. Jakou roli vlastně v tom všem mají. V takových detailech je síla. Protagonista vším proplouvá, soudí ostatní a vše vnímá jaksi zpovzdálí. Jako by se jej nic z toho nedotýkalo – ne doopravdy. Cítí jen smutek nad svým vlastním údělem a údělem světa, který je nenapravitelně zkažený. Když ale udělá něco, co je v onom pokřiveném soukolí naprosté tabu, najednou mu začneme fandit a cítit návaly adrenalinu ve chvílích, kdy je v ohrožení. A nakonec zjistíme, že i on byl stavem věcí pozměněn a ovlivněn. A možná víc než všichni ostatní…

Verdikt

Jak málo stačí, aby se společnost dočista proměnila? Aby se něco nepřijatelného stalo normou?

Hřbet knihy

Znamenitá mrtvola je jednoduchým příběhem o etice konzumace (lidského a jakéhokoli jiného) masa asi tolik, jako je Stařec a moře pouze příběhem o muži, lovícím rybu. Ačkoli by se to tak jednoduše na první pohled mohlo jevit, děj má daleko širší záběr. Žádná postava není jednorozměrná. Nikdo tu není dokonalý – od prosté řeznice až po geniální vědkyni. U každého jednoho charakteru můžeme spatřit dobré i špatné vlastnosti a stanoviska.

Autorka nestraní žádnému názoru, naopak ponechává volné pole pro naše vnímání. A právě tato morální nejednoznačnost je brilantní. Žádná scéna tu není navíc, vše je dokonale promyšlené do posledního detailu. Dokonce i závěr, který by se mohl zdát až příliš na sílu překvapivý, dává v kontextu celého děje naprosto dokonalý smysl. Pro mne osobně je tento už jen obálkou znepokojující (a možná i kontroverzní) titul od argentinské spisovatelky knihou roku. Měl by si ji jednoduše přečíst každý.

Kašlete na pochvalné či kritické recenze, sáhněte po ní a prožijte její příběh. Udělejte si vlastní názor. Protože ať už se vám líbit bude, či ne, je totiž rozhodně tím nejvýznamnějším dílem, co letos vyšlo. Dílem, které si zaslouží, aby se o něm mluvilo. Vzdor nechutným scénám, depresivitě, bezvýchodnosti a studené strohosti vyprávění je to diamant. Neskutečně promyšlené čtení, jež má celou řadu záběrů. Ukazuje to nejhorší v nás. Odhaluje nám lidskost ve své přímočaré nahotě. To, jak jsme se proměnili za posledních několik let.

Znamenitá mrtvola může být vnímána jako prvoplánová agitka, mířená proti konzumaci masa, či jako bezprostřední reakce na svět během a po koronavirové pandemii (jelikož v originále vyšla roku 2017, reakcí není a coby předpověď je rozhodně nadčasová). Ona je ale něčím mnohem víc. Těch paralel je tu totiž celá řada a přiřknout jí nálepku veganského manifestu by bylo vysloveně hloupé. Navíc to ani nebyla snaha spisovatelky. Zůstává tak na nás čtenářích, zda zapojíme obrazotvornost, budeme číst mezi řádky a užijeme si veškerou hloubku a genialitu autorky, nebo dílo odsoudíme s tím, že je psáno jednoduchým odosobněným stylem. Protože to byl zcela nepochybně tvůrčí záměr, jen podtrhující bezútěšnou atmosféru...

Hodnocení: 100 %