RECENZE: Cilčina cesta

První kniha, tedy Tatér z Osvětimi, vyšel na jaře tohoto roku a vyprávěl příběh Lala Sokolova, Slováka, který byl kvůli svému židovskému původu odvezen s tisíci dalšími do koncentračního tábora v Osvětimi. Jak už název napovídá, stal se jedním z několika tatérů, kteří měli za úkol označit zápěstí každého příchozího vězně číslem. Možná vás udiví, že všechny hrůzy, utrpení a smrt odehrávající se za elektrickým plotem polského tábora Osvětim-Březinka, jsou protkány i příběhem osudové lásky, víry a odhodlání přežít.

Poté, co se Lale seznámí v táboře s Giselou (Gitou), je ochoten udělat vše, aby se oba dožili konce války, a mohli spolu žít svobodně, daleko od trpkých vzpomínek. Lale, vlastním jménem Ludwig Eisenberg, se společně s Gitou dostal z osvětimského pekla a v Austrálii, kde žil až do své smrti a svůj příběh převyprávěl právě spisovatelce Heather Morris.

S Cecílií Kleinovou, hlavní hrdinkou druhého příběhu, jsme se setkali v první knize mnohokrát. Byla jednou z Gitiných nejbližších přítelkyň, a nejednou vyměnila možnost získání výhody pro sebe za laskavost ve prospěch Gity a Lala.

Příběh

Cilka se do Osvětimi dostala společně se svou sestrou už v šestnácti letech, díky své kráse už při příjezdu do tábora padla do oka nacistickému veliteli Březinky. Následně byla až do osvobození ruskými vojsky držena stranou od ostatních vězňů, padly na ní povinnosti takzvané blokové vedoucí, získala lepší ubytování a jídlo, ale zároveň k ní pravidelně přicházeli vysoce postavení muži a brali si její tělo. Cilka musela být svědkem smrti tisíce židů, včetně své sestry a matky.

Mladá a osudem zlomená Cilka byla po válce díky svému postu obviněna z kolaborace s nacisty a odsouzena k patnácti letům vězení v ruském gulagu. A právě tady začíná příběh románu Cilčina cesta.

Po příjezdu do pracovního tábora daleko za polárním kruhem, zjistí, že životní podmínky ve Vorkutě se od osvětimského tábora příliš neliší, včetně nedostatku jídla, krutých mrazů a pravidelného znásilňování muži z řad vězňů. I přesto se s několika vězeňkyněmi sblíží a snaží se opět o jedině: přežít. Novým přítelkyním však tají, co prožila, odkud a proč byla do gulagu poslána.

Jako všichni ostatní začne pracovat v uhelných dolech, denně v mrazu a prachu holýma rukama nabírá uhlí do kbelíků a odnáší je na nákladní vozy, které uhlí rozváží do všech koutů Sovětského svazu. Shodou nešťastných náhod se jednoho dne dostane do vězeňské nemocnice, kde si jedna lékařka všimne jejího citlivého přístupu k raněným. Nechá ji pracovat jako pomocnou sestru, a Cilka tak dostane možnost nejen pomáhat nemocným, ale i přilepšit svým přítelkyním ve věznici.

Cilka během prvních pěti let projde porodnicí i infekčním oddělení, když se v táboře začne šířit tyfus, dokonce jezdí k častým výbuchům v uhelných dolech i se sanitním vozem. S vervou se vrhá do všech nebezpečí, aby zachránila co nejvíce lidských životů, a doufá, že se tím vykoupí za všechna příkoří, kterým v Osvětimi přihlížela, za životy, které nemohla zachránit.

Recenze

Příběh je skvěle doplněn o vzpomínky na dívčino dětství, které na čtenáře dýchají melancholií. Několikrát se vracíme do Osvětimi, a tyto momenty druhou knihu krásně propojují s Tatérem z Osvětimi. I v této knize si čtenáři prahnoucí po naději na lásku přijdou na své. Opět budeme svědky milostného vzplanutí na místě, kde bychom ho čekali nejméně. Zbylo v srdci mladé dívky, jež přežila věci, které si mnozí z nás ani nedokážou představit, ještě místo pro lásku? To už si musíte přečíst sami.

Román Cilčina cesta nebyl založen na skutečné výpovědi samotné hrdinky jako Tatér z Osvětimi. Prvotní nápad pokračovat v psaní o osudu Cilky získala autorka od čtenářů, a také samotného Lala, který ho z velké části převyprávěl. Autorka si ale dala velkou práci s dohledáním všech dostupných informací, dokumentů i fotografií. Cestovala na Slovensko, do Bardejova, Cilčiny rodné vesnice, i do Košic, kde po návratu z gulagu Cecílie žila. Mluvila s lidmi, kteří se s ní setkali a všechna fakta čtenářům předkládá v závěrečném doslovu. Přiznává i pasáže, které jsou smyšlené, a skutečnosti, které záměrně přepsala či zatajila. Heather Morris se spojila s mnohými odborníky, na konci knihy najdete komentář Owena Matthewse, který přidává širší historický kontext.

Poté, co jsem měla tu čest se s autorkou setkat v Praze můj obdiv k ní ještě vzrostl. Cením si toho, jak citlivě zpracovala tak těžké životní osudy a jak skvěle do knih zakomponovala ony romantické linky. Romány tak udělala čtivými i pro širokou čtenářskou veřejnost, šetrně zprostředkovala reálný pohled na zločiny proti lidskosti, jichž se nacisté dopustili. A to i čtenářům, kteří faktické surové výpovědi přeživších z koncentračních táborů prostě číst nemohou. Moje očekávání týkající se druhé knihy tedy byla nemalá. A velice ráda píši, že byla rozhodně naplněna.

Cilčinu cestu mohu s čistým svědomím doporučit všem, které uchvátil Tatér z Osvětimi, a toužili po pokračování. Pokud jste ještě neměli šanci si ho přečíst a výše nastíněný děj vás zaujal, s ohledem na kontext doporučuji spíše nejdříve sáhnout právě po první knize.

Ti, kteří autorčinu prvotinu četli možná budou překvapeni, že ačkoli se příběh už neodehrává v koncentračním táboře, strach, zoufalství a beznaděj přetrvává. Autorka si stále drží svůj citlivý ale přesto čtivý styl a stránky vám doslova ubíhají před očima. Co se týče napětí, je Cilčina cesta možná vlažnější a nenabízí tak epický závěr, ale to zřejmě ani nebylo záměrem. Cecílie Kleinová totiž nebyla jedinou, která se ani po osvobození Březinky, nemohla vrátit ke své rodině a životu před válkou. Jako čtenář jsem moc ráda, že tento příběh vznikl a dodal mi zcela nový pohled na zdánlivý happy end Tatéra z Osvětimi.