Přítelkyně smrti - knižní recenze

Markéta Michalová 11. července 2016

Přítelkyně smrti - knižní recenze - titulní obrázek

Thriller z prostředí pohřebního ústavu vás vtáhne do děje.

Pomsta není sladká

Brünhilda Blumová měla k smrti odjakživa blízko. Její adoptivní rodiče provozovali pohřební ústav a ona měla v jejich řemesle pokračovat. Po jejich smrti na moři se vdá a ujme se živnosti společně s manželem Markem. Porodí dvě holčičky a větší štěstí by si těžko uměla představit.

Nedostupné

Přítelkyně smrti

Bernhard Aichner

4.2 z 5 hvězdiček
pevná vazba
Jak daleko byste zašli, abyste pomstili toho, koho milujete? Brünhilda Blumová doufala, že tajemství, které dávno pohřbila, již nebude muset nikdy odkrýt. Pak ale za podivných okolností zemře její manžel a Blumové se z minuty...

Nedostupné

Uložit do seznamu

V jednom okamžiku se ale vše zhroutí. Manžel Mark jí zemře před očima, když do něj najede auto. Nehoda, kterou v první chvíli nikdo nezpochybňuje, se však ukáže být promyšlenou vraždou. Blumová musí zjistit, proč musela pochovat milovaného muže.

Pravda bolí

Do života jí vstupuje tajemná žena, která měla s Markem mnoho společného. Se svou bílou pohřební limuzínou se Blumová vydává na cestu za spravedlností, kterou chce vykonat vlastníma rukama. Ať to stojí cokoliv a kohokoliv. Sama tak riskuje, že bude odhaleno její dávné tajemství.

Hlavní hrdinka není hrdinkou v pravém slova smyslu. To, co dělá je špatné. To, jak to dělá je ještě horší. I tak ji ale sledujeme se zatajeným dechem a chápeme její jednání. Někdy nám jen možná přijde, že jí vše prochází až příliš snadno.

Bílý cadillac, pomalý a elegantní. Stará dáma v bílých šatech, která opatrně zachází se svými pasažéry. Bílá, nikoli černá. Žití, ne umírání. Rakve za tónovanými skly, smrt a život. Blumová chtěla být jiná, odlišovat se od konkurence. Bílé auto bylo ryzí provokací. V očích jejích kolegů se nehodilo ke smrti. Smutek je odjakživa černý

Kvůli věrohodným popisům z pohřebního ústavu v něm sám autor pracoval půl roku. Aby jeho kniha byla autentická. Úsilí se mu vyplatilo. Přesně taková je. Zaměstnanci v pohřebnictví berou smrt jinak. Setkávají se s ní denně a asi proto jim nepřijde taková jako nám. A to, že byl autor ochoten tuto práci podstupovat kvůli knize je fascinující.

Přítelkyně smrti je pouhý začátek

Kniha je prvním dílem série Funebračka. Příběh mnozí přirovnávají k severským detektivkám a tento počin rakouského spisovatele jim může opravdu směle konkurovat. Aichner Bernhard má vůči těm nejlepším detektivkám ještě nějaké ty rezervy, ale věřím, že v dalších dílech tomu tak už nebude.

Přítelkyně smrti je napsaná stroze a surově. Čtenáře upoutá hned na první pohled, a když se začte, už nepřestane. Kniha má spád, neobsahuje zbytečně zdlouhavé pasáže. Občas je při čtení potřeba silnější žaludek. Zvlášť při popisování připravování těl na pohřeb. Není to nic příjemného, ale to autor ani nechtěl. Jeho záměrem bylo šokovat a detailně tuto práci popsat. Rozhodně se mu to povedlo.