Ochutnávka z vánočního Dobro.rádce - Rozhovor s Rileym Sagerem

Pochybnosti rozptýlil až několik týdnů po vydání knihy Todd Ritter, který již v minulosti proslul řadou tajemných a napínavých románů. Ten totiž na Twitteru přiznal, že Riley Sager není nikdo jiný než on sám. Proč jej v jeho tvorbě inspirují právě temná témata a z jakého důvodu se v případě Poslední dívky chtěl skrýt pod pseudonymem, nám Todd Ritter alias Riley Sager prozradil v exkluzivním rozhovoru.

Co vás jako autora knižního hitu Poslední dívka nejvíce fascinuje na hororech?

V prvé řadě jsem fanouškem tohoto žánru. Miluji strašidelné filmy a překvapovalo mě, že na trhu není mnoho knih, které by byly napsané v podobném duchu. Hororové filmy jsou často způsobem, jak se vypořádat se závažnými tématy pod rouškou lidského strachu. A přesně o to jsem se snažil i v Poslední dívce – mezi strachem a napětím přinést čtenářům i některá hlubší témata.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že svoji oblibu hororů jste získal až po shlédnutí filmu Vřískot. Čím vás zrovna tento film tak zaujal a jaká je vaše nejoblíbenější hororová postava?

Vřískot mi ukázal jak moc zábavný může být hororový film. Byl totiž legrační a současně strašidelný. Měl toto obojí současně. Mám ho rád obzvlášť proto, že dokáže střídat napjaté a krvavé scény s oddechovými momenty. Ve Vřískotu se také objevila moje oblíbená filmová postava – Sidney Prescottová. Byla silná, vtipná, chytrá a současně i zranitelná. Je to moje nejoblíbenější poslední dívka.

Svým stylem se odkazujete ke klasickým slasherovým hororům konce minulého století. Co podle vás dělalo tyto horory jedinečné a čím se lišily od typické současné tvorby?

Klasické slashery měly něco, čemu by se dalo říkat zábavně strašidelný duch. Byly sice násilné, ale toto násilí ukazovaly podobným způsobem, jako by šlo o hrůzostrašný příběh vyprávěný večer u táboráku. Moderní horory jako třeba série Saw mají tendenci být mnohem brutálnější a nebo více rezonovat se svými tématy. Dva z mých favoritů z poslední doby, filmy Neutečeš (v originále It Follows) a Uteč (Get Out), obsahují velmi zajímavé a přesvědčivé momenty, které mají hodně co říci o dnešní společnosti.

Vaše kniha Poslední dívka sklízí velké ohlasy. Jak se vlastně zrodil nápad konkrétně na tuto tematiku?

Zrovna o Halloweenu jsem se díval na film Halloween. A během něj jsem začal přemýšlet o konceptu poslední dívky, což je filmový slang pro poslední ženu, která jako jediná přežije na konci slasherového filmu. A říkal jsem si, jak by asi mohl vypadat život takové poslední dívky za deset let. Byla by stále traumatizovaná z toho co se stalo? Jak by to ovlivnilo její každodenní život? Následně jsem nápad rozšířil na několik posledních dívek a na to, jak by reagovaly, kdyby se jedné z nich něco hrozného stalo. Jakmile jsem měl tento námět jasně zformulovaný v hlavě, věděl jsem, že ho musím napsat v podobě knihy.

Spisovatelé často dávají do svých děl i trošku sebe. Obvykle tu svoji část, která není vidět na první pohled. Najdeme i v Poslední dívce něco z vás samotného?

Určitě ano. Sám jsem hlavní hrdince Quincy podobný mnohem více, než bych si byl ochotný přiznat. Bez zacházení do detailů musím přiznat, že když jsem knihu psal, byl jsem ve svém životě doslova na dně. Proto jsem se zcela ztotožnil s Quincynými pocity hněvu a izolace, protože jsem je sám prožíval. Kniha se tak pro mě stala jakousi katarzí, nástrojem vnitřního očištění a díky ní jsem nyní naštěstí na mnohem lepším místě.

Dalo by se říct, že příběh v Poslední dívce je vlastně o tom, že dívky se ocitly ve špatný čas na špatném místě. Myslíte si, že lidský osud řídí spíše náhody, a nebo že jsme sami jeho strůjcem a často i nevědomě směřujeme k jeho naplnění?

Upřímně řečeno, myslím si, že je to od obojího něco. Náhoda hraje roli ve všem. Vezměte si třeba příběhy lidí, kteří zmeškali svůj let kvůli koloně na silnici, a vyhnuli se tak havárii letadla, kterým měli cestovat. Přežili jen díky dopravní zácpě. Ale současně děláme každý den rozhodnutí, z nichž některá jsou promyšlená a jiná jsou výsledkem okamžitého hnutí mysli. Ale všechny společně utvářejí náš život. Takže tímto způsobem si určujeme svůj vlastní osud. 

Vaše kniha získala požehnání od Stephena Kinga, což pro vás musela být určitě pocta. Co myslíte, že dnešní čtenáři očekávají od dobrého knižního thrilleru či hororu?

Je to pro mě velká čest. A zcela nečekaná. Ani v nejdivočejších snech bych si nedokázal představit, že tento můj idol bude chválit jednu z mých knih. A co očekávají čtenáři? Podle mě chtějí originalitu a komplexnost. A to jak u zápletky, tak i u postav. Také si myslím, že dnešní čtenáři jsou ochotnější přijmout temnější témata. Sice je nutně nevyžadují, ale ani se od nich neodvrací.

Překvapily vás něčím reakce fanoušků na Poslední dívku? Slyšel jsem od spousty čtenářů, že knihu doslova milují, což samozřejmě každému autorovi udělá radost.

Je to opravdu potěšující vědět, že lidem se vaše kniha líbí. Ale jsou i takoví čtenáři, kteří našli v životní cestě hlavní hrdinky Quincy sílu, a to mě pak skutečně naplňuje. Slyšel jsem třeba od dívky s posttraumatickou stresovou poruchou, že se dokázala s příběhem Quincy zcela ztotožnit. Také se mi stalo, že mě požádal o autogram muž, jehož manželka bojovala s rakovinou prsu a kniha jí pomohla najít sílu během chemoterapie. Takové reakce pak přesahují vše, co jsem mohl vůbec očekávat.

Chcete se tohoto žánru držet i nadále a nebo plánujete ve svých dalších knihách vyzkoušet i nějaká úplně nová témata?

V současné době již dokončuji svoji další knihu, která se zabývá jinými tématy než Poslední dívka. Mám rád horory, ale nechci se stát autorem, který píše jen hororové knihy. Chci psát psychologické thrillery s různými nápady, laděním a tématy.

Na závěr trochu z jiného soudku. Jméno Riley Sager, pod nímž jste Poslední dívku vydal, vzbudilo v médiích značnou pozornost, protože mnozí předpokládali, že jde o ženu a nakonec se ukázalo, že nikoliv. Proč jste si tuto identitu vybral a co jste od ní očekával?

Můj autorský pseudonym vyvolal rozruch z mnoha důvodů. Největším je však mylná představa, že používám ženskou identitu a nebo že předstírám, že jsem žena, abych oklamal čtenářky a ty si kvůli tomu knihu koupily. Nic z toho není pravda. Ve Spojených státech bylo jméno Riley typicky mužské až do poslední dekády. Teď je to tak půl na půl. Důvodem k výběru tohoto jména je skutečnost, že jak já, tak i můj literární agent jsme byli přesvědčeni, že Poslední dívka by byla předem zbytečně zatížena genderovými stereoypy. Čtenáři totiž již předem očekávají od mužských autorů něco jiného než od ženských autorek. Tomu jsme se chtěli zcela vyhnout. Proto jsme otázku pohlaví a toho, kdo je autorem, úmyslně odsunuli do pozadí, aby se pozornost soustředila na knihu samotnou. Určitě se tedy neskrývám za ženskou identitu. Moje fotografie byla ve Wall Street Journalu, dělal jsem osobně autogramiády, festivaly a setkání se čtenáři. Všechno, co dělám nebo říkám, je opravdové, jsem to skutečně já. Jediná věc, která je smyšlená, je jméno.