Žena s polovinou tváře

Ulice tě dostane. A pak ti nedovolí usnout. Když jsem tu knihu dočetla, musela jsem jít zkontrolovat, jestli jsou vchodové dveře fakt na dva západy. Tenhle příběh ve mně nechal takovou divnou úzkost. Znáte ten pocit, kdy jdete v noci tmavou chodbou a máte nutkání se ohlédnout, i když víte, že jste doma sami? Tak přesně tohle je Žena s polovinou tváře. Co se ve mně dělo… Sledovat Natálii, jak se snaží splnit slib své umírající matce a pomáhat lidem na ulici, je emocionální ždímačka. Ale pak se do toho začne míchat strach. Ten opravdový. Ne lekačky jako ve filmu, ale divný pocit, že se kolem děje něco zvráceného. O čem to vlastně je… Natálie pracuje s bezdomovci, ale místo vděku nachází jen prázdná místa po těch, co zmizeli. Ti, co zbyli, melou o „ulici, která tě dostane“. A pak se to začne dít i u ní doma. Šouravé zvuky v noci. Pocit cizího pohledu, když spí. Zlo v téhle knize není schované v lese, je přímo tam, kde se máte cítit nejvíc v bezpečí. Proč do toho jít… Autor nepíše pro lidi, co chtějí u knihy relaxovat. Píše pro ty, co chtějí cítit tep všude. Je to špinavé, je to temné a je to sakra uvěřitelné. Můj verdikt… Pokud chcete příběh, který je vlezlý a donutí vás přemýšlet o každém stínu v rohu pokoje a v prázdných nočních ulicích, tohle je ono!

Knihu Žena s polovinou tváře od Radoslava Kozáka jsem si vybrala hlavně kvůli jejímu originálnímu tématu. Prostředí lidí bez domova není v literatuře časté – a už vůbec ne v kombinaci s napětím a temnější linkou. Hlavní hrdinka Natálie pracuje jako dobrovolnice v neziskové organizaci, která pomáhá lidem žijícím na ulici. Autor velmi realisticky zachycuje nejen fyzickou náročnost této práce, ale i její psychickou tíhu. Každodenní kontakt s lidským neštěstím, bezmocí a někdy i lhostejností okolí postupně vytváří silnou a autentickou atmosféru. Natálie pomáhá i proto, že dala slib své matce. Pomoc druhým je pro ni závazkem. Když se však začnou ztrácet lidé bez domova, situace se vyhrotí. Kvůli své práci se musí vrátit do staré chátrající továrny – na místo, kterému by se nejraději vyhnula. Není to pro ni totiž jen další opuštěná budova. Právě zde se v době, kdy byla ještě malá, odehrálo neštěstí, které ji poznamenalo na celý život. Knihu rozhodně doporučuji. Pokud máte rádi neotřelá sociální témata, napětí a lehký nádech tajemna až duchařiny, určitě neváhejte. Já jsem ji přečetla téměř na jeden nádech. A i přesto, že ji hodnotím velmi kladně, ve mně po dočtení zůstalo několik otázek, které bych ráda položila samotnému autorovi. A možná právě to je známka silného příběhu – že ve vás ještě dlouho rezonuje.

Kniha mě zaujala na první pohled a věděla jsem že tohle chci číst. Moc se mi “líbil” vhled mezi bezdomovce, protože přiznávám bez mučení- já bych na takovou práci neměla sílu. Zaprvé bych se hrozně bála a zadruhé by mi bylo těch lidí neskutečně líto. Natálie šla do práce po hlavě i když tušila, že po tom co navštívili partičku bezdomovců ve staré továrně, není něco v pořádku. Na tu továrnu nemá Natty zrovna pěkné vzpomínky - odkrývání minulosti mě bavilo moc a několikrát jsem měla husí kůži, hlavně z toho co se Natálii a její kamarádce před lety v továrně přihodilo a taky z problémových bezdomovců. Je pověra o Ženě s polovinou tváře, která žije v komíně staré továrny snad pravdivá? Proč se lidé bez domova začali ztrácet a všichni před tím tvrdili, “že neexistují”? A co ten neskutečný smrad který se začal objevovat u Natty v bytě? Na všechny otázky dostanete v knize odpověď. A konec? Brrrr… Bylo mi ouzko… Takže jo, já můžu doporučit.