Šangri-lu jsem v Tibetu nenašla: Nevšední cestopis, který dovede překvapit | RECENZE

Himalájský stroj času

Přetékám zvědavostí jako sklenice s pudinkem. Jak se to stalo? Autorka vyrazila na životní cestu po boku svého přítele, vykonala objevnou pouť sama k sobě a když překročila cílovou pásku, nastalo nekonečné ticho, které o čtvrt století později skončilo. Ludmila „bouchla do stolu“ a svou himalájskou expedici, která proběhla na konci devadesátých let, poslala do světa mezi dravou čtenářskou obec.

Přátelé, nevím, jestli si vybavíte, co jste dělali před 25 lety, ale s velkou jistotou můžu říct, že já si horko těžko vybavím, co jsem obědval minulý pátek. Uznávám, že pohled na Everest bych si asi vybavil…

Mladá dvojice cestuje časem – nejen pozpátku, ale zároveň pádí i vpřed, protože harmonogram je daný a na nějaké prodlužování výletu chybí v rozpočtu prostředky. Časová tíseň je jedním z hlavních témat celé knihy: neustálé pobíhání, nestíhání a zdržení nutí sledovat hodinky. Tik tak. Tik tak.

Krása v hrstce prachu

Hovory s místními, nekonečné disputace na téma čínského pohlcení Tibetu, lavírování mezi vnímáním bídy a chudoby, neustálý hlad. Nad tím posledním bych se pozastavil. Hlad bývá nejlepší kuchař, ale v krajině, jakou je nepálsko-tibetský prostor, je třeba dávat si velký pozor na to, čím se člověk živí. To ovšem neplatí pro místní – ti jsou často rádi, že se vůbec najedí. Jestli je něco, čeho autorka měla ještě méně než času, pak to rozhodně byly kalorie. Taky vám začalo kručet v žaludku, nebo jsem v tom sám?

Buddhismus a východní filozofie – to jsou dvě věci, na kterých tato kniha nestojí, což je možná škoda. A možná to tak mělo být. Tak či onak jsem byl překvapen. Místo toho mi byla představena syrová realita, která nabývá různých podob. Může vypadat třeba tak, že si před vámi přidřepne mnich a vymočí se. Přírodě neporučíš.

Poslední okamžiky

Je tu ještě jeden klenot, který bych vám na závěr chtěl prozradit. Cestopis doplňuje několik spolucestovatelů, jejichž životní příběhy a pohledy výrazně obohacují celou knihu a dokreslují ji do podoby mandaly, která je však pomíjivá a končí posledním dnem výletu.

Tyto řádky spějí ke svému konci. Zavírám oči, otevírám mysl a kráčím vstříc Šangri-la, místu, kde konečně nacházím svůj vytoužený klid a mír. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.