Poslední autobus do Vídně

Emigrace, slovo, které na současného běžného člověka útočí z každé strany. Slovo, které nerespektuje žádný čas, se vám čím dál hlouběji vrývá do podvědomí hned od rána, jen co si k ranní kávě zapnete rádio. Prostřednictvím tisku na vás útočí z každých novin během celého dne. Přijde večer, chcete si odpočinout, zapnete televizi a emigrace vám nedá pokoj ani v televizních zprávách. Za nějaký čas běžný občan už na to slovo nereaguje, ale zvídavý Slovák, jako autor tohoto románu, se podívá na Wikipedii a zjistí, že emigrace je v podstatě vystěhovalectví. Čte dále, vždyť to není nic nového, vystěhovalectví tu bylo mnohem dřív než potopa. Lidé se stěhovali z místa na místo během dějin neustále. Jedni byli nespokojení s chudou zemí, která je nedokázala uživit. Druzí se zlými vládci, kteří jim zakázali myslet a ostatní jen proto, aby si život obohatili novým poznáním a prožili neobyčejné dobrodružství. Tento neduh nespokojenosti, kdy člověk opustí svou vlast, neminul ani maličký národ ve středu Evropy. Slovenský národ se začal masivně stěhovat od poloviny devatenáctého století, jen co vrchnost uvolnila otěže poddanství. Kvůli chudobě jsme se stěhovali za první republiky. Za lepším životem jsme se stěhovali během budování socialismu, ale největším paradoxem je, že se stěhováním pokračujeme i v éře demokracie. A právě stěhování za lepším životem v časech budování socialismu, teď už často z historického pohledu, zaujalo autora této knihy, která se vám dostává do rukou. Jaké byly pohnutky aktérů jeho příběhu k odchodu za hranice a naplnily se jejich představy o lepším životě v daleké cizině?

Sdílet