Odvrácená tvář moci - Zločiny českých králů

Nová kniha znalce českých dějin a autora úspěšných historických románů Antonína Polácha se tentokrát pouští do pátrání v neprobádané oblasti temných stránek osobností našich vládců. Z osudů sedmi panovníků - Přemysla Otakara I., Václava II., Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka a Ferdinanda II. -, kteří vládli naší zemi a spoluvytvářeli její dějiny, z historických rekonstrukcí, k nimž dospěl na základě kritického studia pramenných podkladů, dobových dokumentů, analýzy jednání jednotlivých osob a na základě zčásti kriminalistického a zčásti medicínského pátrání, skládá autor plastický portrét osobnosti středověkého krále a pootevírá okno do historického prostoru, kam lidem, kteří se o dějiny zajímají, zatím nebylo ve větším rozsahu dopřáno nahlédnout.Systém středověkého státu fungoval jen potud, pokud fungoval král jako jeho garant. Jen osobnost silného panovníka byla zárukou určitého klidu pro poddané a prosperity země. Jak se ale král mohl stát silným? Láskou k poddaným a spravedlivostí sotva. Není tedy divu, že panovníci velmi často sahali k prostředkům, nad nimiž se člověku tají dech. Pocit Božího poslání jim poskytoval do jisté míry imunitu, tedy beztrestnost. Skutky, kterých se panovníci v zájmu udržení vlády ve vlastních rukou občas dopouštěli, bychom dnes odsoudili jako zločiny.Nicméně právě způsob, jakým se dokázali postavit svým protivníkům, vypořádávat s řevnivostí a konflikty, a nakolik je dokázali bez podstatného snížení královské moci zvládnout, svědčí o osobních kvalitách jednotlivých vládců. Politicky korektní metody při tom ale určitě používány nebyly… Antonín Polách si zároveň klade otázku, zda je náhodné, že právě panovníci pocházející z rozvrácených vztahů, sirotci a dětští štvanci dosahovali ve vykonávání vlády výrazně lepších výsledků než děti rozmazlované a hýčkané. Možná právě proto, že žádné citové vazby v dětství nenavázali, se snadněji uchylovali ke zločinu…

Sdílet