O hudbě a románu

Esejistická kniha "O hudbě a románu" (Atlantis, 2014) v sobě zahrnuje zamyšlení Milana Kundery nad uměními, s nimiž spojil život tak, jak po mnohá staletí celá Evropa. V první části nazvané "Improvizace na počest Stravinského" rozvíjí v sedmnácti kapitolách několik vynikajících úvah nad dějinami hudby, jejími poločasy, citovostí, nad Bachovým „uměním vytvářet celek z jednoho jádra“ a dalšími tématy, jež se Kunderovi zrcadlí také v románovém umění. Touto eseji rovněž skládá poctu Stravinskému a jeho tvorbě, v níž poukazuje na snoubení inspirace, témat a skladatelských technik napříč hudebními dějinami. Jakoby „emigrační zranění“ Stravinskému dovolilo objevit jedinou vlast v hudbě a on dělal vše proto, aby se v ní cítil doma – v každém jejím pokoji. Druhá část "Improvizace: Nietzsche, André Breton, Chopin, Thomas Mann, Musil, Beethoven…" (ve francouzském originále "Díla a pavouci") je opět tematicky spjatá s hudbou a románem. Je zamyšlením nad přibližováním filozofie k románu a románu k filozofii, v němž sehráli významnou roli Nietzsche a Musil. Kundera zde také zdůrazňuje Beethovenův odkaz umění, kterým se odlišil od svých předchůdců i současníků, tedy že pro umělce musí být kompozice sama invencí, v níž se projevuje autorova osobitost. Obě eseje pocházejí z francouzského originálu "Zrazené testamenty", za kterou autor obdržel cenu americké Společnosti hudebních skladatelů. V překladu vyšly jako sedmý svazek esejů Milana Kundery. Z celé české řady se zdá být tematicky nejvíce jednotný. Je plný překvapivých úvahových odboček, vzpomínek i silných polemik, které Kundera až s hravou lehkostí myšlení a vyprávění čtenáři objevuje.

„Žít, to je obtížné a ustavičné úsilí neztratit sebe sama z dohledu, být stále pevně přítomen sám v sobě, ve své statis.“ Další skvělé úvahy a myšlenky. Druhá pasáž mi ovšem přišla zajímavější.