Rozhovor s Robertem Bryndzou

Začal jste jako autor romantických komedií s ženskými hrdinkami a světového úspěchu jste dosáhl s thrillerem Dívka v ledu, v němž je hlavní postavou opět žena. Co vás na ženských hrdinkách přitahuje? Nebo snad máte problém ztotožnit se s mužskými či dokonce machistickými hrdiny?

Jako autor nemám problém ztotožnit se s žádnou postavou, ať už je to muž, nebo žena, hrdina, nebo padouch. Myslím si ale, že je zajímavější tvořit ženskou hrdinku. Erika Fosterová je žena-detektiv pracující v prostředí, kde stále mužské pohlaví dominuje, což je živná půda pro zajímavé příběhy. Erika totiž musí vynakládat skoro stejné úsilí na to, aby chytila vraha, jako na to, aby se prosadila a uhájila své postavení u policie.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste o postavě Eriky dlouhá léta přemýšlel. Jak se tedy vlastně rodí bestsellerová hrdinka? Má Erika nějaký reálný předobraz?

Než jsem začal psát, opravdu jsem o Erice několik let přemýšlel. Původně jsem vytvořil první verzi Dívky v ledu tak, že se odehrávala na Slovensku. Když jsem rukopis poslal svému nakladateli, řekl mi, že se mu líbí příběh i hlavní postava, ale že by podle něj bylo lepší, kdyby Erika byla Slovenka, která žije v Londýně. V téhle první verzi knihy jsem důkladně rozvinul její postavu a charakter, takže v druhé verzi už bylo jasné, jaká doopravdy Erika je.

Někteří z našich českých a slovenských čtenářů ve svých recenzích zmiňují fakt, že jste velice politicky korektní a „multi-kulti“ – mezi postavami v knize nechybí homosexuál, lesba, Afroameričan a Erika je koneckonců imigrantka… Byl to záměr, dostat do příběhu všechny možné typy lidí?

Tohle je otázka, kterou nedostávám prvně, a vždy přichází od čtenářů ze zemí, kde je absolutní převaha bělochů. Dívka v ledu, Noční lov i další případy Eriky Fosterové, které v češtině teprve vyjdou, se odehrávají v Londýně, což je jedno z nejkosmopolitnějších měst na světě. A jako autor cítím povinnost popisovat svět takový, jaký je. V Londýně jsem žil dlouhých třináct let a prošel jsem mnoha různými profesemi: v barech, v kancelářích, v nemocnici, pracoval jsem jak pro státní, tak soukromý sektor a lidé, jež jsem potkával, byli běloši, černoši, Asiati, heterosexuálové i homosexuálové. Takže ne, nepíšu své příběhy se záměrem být politicky korektní, prostě popisuju život a lidi v Londýně. Vnímám to tak, že autor se má zamyslet a pozorovat dění okolo sebe a pak o něm psát. Pokud bych psal knihu, která se odehrává na Slovensku nebo v Česku, byla by z tohoto pohledu velmi rozdílná.

I další moje otázka vychází z připomínek českých a slovenských čtenářů. V Dívce v ledu pocházejí oběti sériového vraha z východní Evropy. Pro některé z nás to může být trochu nepříjemný stereotyp. Co na to například říkala vaše slovenská tchyně?

Moje tchyně je jedna z mých největších fanynek! Patří mezi mé první čtenáře a samozřejmě mi záleží na tom, aby se jí moje knihy líbily. Myslím, že chápe, proč jsem napsal to, co jsem napsal – lidé z východní Evropy, především mladé ženy, můžou být zneužívány, když se do Velké Británie přestěhují. Od svých slovenských přátel, kteří přišli do Británie studovat angličtinu nebo pracovat, jsem na tohle téma slyšel mnoho historek. Často byli v práci mizerně placení a někdo je zneužil a využil.

Jednou jste mi vyprávěl, že jste se při psaní Dívky v ledu inspiroval na Slovensku.

První nápad na Dívku v ledu opravdu vznikl v Nitře, kde na Slovensku žiji. Součástí výstaviště Agrokomplex bývala restaurace, která byla zpola ponořená ve vodě a stála těsně vedle jezera obklopeného obrovskými stromy a keři. Pokaždé, když jsme tam seděli, jsem myslel na to, že tohle je perfektní místo, kam „uklidit“ tělo, ideálně před zimou, takže by tam zamrzlo. A to byl jeden z výchozích bodů celého příběhu.

A co nové případy Eriky Fosterové? Pořád sbíráte nápady, nebo už máte děj vystavěný? Když se díváte na televizní zprávy, kde se mluví o vraždě, přemýšlíte o tom, že i takový případ by Erika mohla vyšetřovat?

Přemýšlím o nových případech nejen během televizních zpráv, ale sbírám náměty i z časopisů a novin. Právě začínám s pátým případem Eriky, ale nic konkrétního neprozradím. Chci, abyste všichni byli překvapení.

Ale aspoň o Temných hlubinách, které vyjdou v češtině na podzim, a novince Last Breath, jež vyšla právě teď v angličtině, něco prozradit můžete…

V Temných hlubinách najde Erika na dně zatopeného lomu kostru děvčátka, které zmizelo před šestadvaceti lety. A postupně se z „temných hlubin“ začnou vynořovat různá tajemství…

Ve čtvrtém případu, který vyšel v angličtině pod názvem Last Breath, sledujeme sériového vraha, který si vytváří falešné profily na Facebooku a na různých internetových seznamkách, aby vylákal mladé dívky na schůzky a pak je zavraždil. Je to reakce na to, kolik toho lidé o sobě na sociálních sítích prozrazují, aniž by si uvědomovali důsledky a rizika.

Také se množí zaručené zprávy, že by podle vašich thrillerů měly být natočeny filmy. Je to pravda?

Ještě to není zaručené, ale pár produkčních společností v Hollywoodu projevilo zájem natočit podle mých knih film nebo televizní sérii.

Původně jste herec. Koho byste asi ve filmu podle detektivní série s Erikou hrál? Zcela zřejmě nemůžete být ona, ani černošský inspektor James Peterson. Super­intendant Marsh (Eričin nadřízený) je pravděpodobně starší než vy. Takže zbývá někdo z vrahů nebo Eričin kolega Sparks, který ji nenávidí a všemožně jí hází klacky pod nohy.

S hraním jsem přestal před deseti lety. Byly to bezvadné doby, když jsem se živil hraním, ale už se k tomu nechci vracet. Ale kdyby přece jenom natáčení filmu vyšlo, a pokud by mě produkce oslovila, nějakou malou roli bych si zahrál rád. A kdybych byl stále herec „na plný úvazek“, nejradši bych se samozřejmě zhostil role vraha. Docela často jsem byl obsazován do rolí padouchů a řeknu vám, že je to větší zábava. Spousta z nás se většinu času chová slušně a dobře, takže je občas osvěžující převtělit se do záporáka. Navíc když vám za to platí.

A nemrzí vás, že si nemůžete zahrát hlavní roli? Nebyla to z dnešního pohledu chyba, udělat hlavní postavou ženu? A s tím, co víte teď, napsal byste něco jinak?

Ne, absolutně nelituji a neměnil bych nic. Stále jsem z toho, co se okolo Dívky v ledu a Nočního lovu strhlo, v šoku. Dívku v ledu jsem psal v tajnosti, protože jsem měl trochu obavy vystoupit ze škatulky autora romantických komedií a stát se autorem thrillerů, a každý dílčí úspěch mě zaskočil a překvapil. Kdyby mi někdo před těmi lety řekl, že se Dívky prodá více než milion kusů a že vyjde v sedmadvaceti jazycích, nevěřil bych mu!

Medailon Robert Bryndza

Britský autor žije trvale na Slovensku se svým manželem Jánem.

Psát začal ve 13 letech, kdy mu rodiče k Vánocům koupili psací stroj. Původně vystudoval herectví a z nedostatku příležitostí se rozhodl, že si napíše vlastní divadelní hru, s níž se zúčastnil divadelního festivalu v Edinburghu, kde sklidila velký úspěch. To Roberta povzbudilo, aby se začal psaní věnovat profesionálně.

Brzy se v Británii zapsal jako úspěšný autor humoristických románů s přídechem romantiky. Spolu se svým manželem Jánem také sepsali satiru na „báječný“ život v továrně na sny s názvem Lost in Crazytown, v níž se inspirovali zážitky, které sesbírali za dobu, co v Hollywoodu pracovali – Robert jako herec, Ján jako vizážista hvězd. Přes úspěchy, kterých Robert jako autor romantických komedií dosáhl, nezapomněl na svůj tajný sen napsat thriller. Námět na postavu a případy detektivky šéfinspektorky Eriky Fosterové v něm klíčily několik let.

Hned prvního titulu z volné detektivní série s názvem Dívka v ledu (The Girl in the Ice) se v zahraničí během necelého roku od vydání prodalo přes milion výtisků, stal se bestsellerem The Wall Street Journal a USA Today a práva na něj byla prodána do dvaceti sedmi jazyků. Pro české a slovenské fanoušky Eriky Fosterové může být zajímavý její původ – pochází totiž ze Slovenska, do Británie přijela před mnoha lety jako au-pair a postupně se vypracovala až na šéfinspektorku.

V dalším thrilleru s názvem Noční lov čerpá naopak Bryndza ze třinácti let, které prožil v jižním Londýně. Kromě míst, kde se Erika a její tým pohybují, se inspiroval skutečným případem, kdy se sériový vrah vloupával v noci do domů a policie dlouhou dobu neměla žádné vodítko. Nakonec se zjistilo, že žil jen o pár ulic dál než sám autor.

I ve třetím díle série Temné hlubiny, který vyjde česky na podzim, připravil Robert Erice další nástrahy. Jak Robert prozradil, pilně pracuje na dalších případech sympatické vyšetřovatelky. Zprostředkovaně do nich mohou zasáhnout i čtenáři: Robert poctivě čte všechny vzkazy, které mu posílají přes Facebook nebo nechávají na jeho webových stránkách www.robertbryndza.com.