ROZHOVOR s ilustrátorkou Kateřinou Bažantovou

Kateřino, jste ilustrátorkou a mnoho knih se díky vám pyšní také překrásnými obálkami. Zmiňme například Rumový deník nebo Příběh Arthura Truluva. Prozraďte, jak probíhá takový proces? Je nutné knihu přečíst, načerpat, kde se zrodí inspirace pro knižní kabátek?

Někdy bohužel není možné přečíst si knihu předem, protože se ještě překládá, a to dostanu od redaktora takový heslovitý výcuc, anotaci. Často se proto spojím s překladateli, abych se s nimi o atmosféře knížky poradila víc do hloubky a s pomocí jejich postřehů ten vizuál atmosféry líp trefila.

V říjnu vyšlo nové vydání Pohádek bratří Grimmů, které jste také doplnila četnými ilustracemi a jste také autorkou obálky. Prozradíte nám tento konkrétní příběh? Jak vznikala tato knižní podoba? Přeci jen právě tyto pohádky se dají uchopit různě…

Já na začátku práce většinou přemýšlím, co bych si představovala sama za ilustrace, kdybych byla čtenář. Pohádky bratří Grimmů jsou známé tím, že jsou původně drsné, ale taky už prošly mnohými editacemi a jejich dnešní podoba je ohlazená. Ty nejdrastičtější pasáže jsou dávno vyeliminované, takže tuhle syrovost jsem ani vypíchnout nechtěla. Vybrala jsem si ze všeho nakonec spíš takovou hravou divnost. Nechtěla jsem, aby ty ilustrace děti strašily, ale spíš aby jim jen přišly tajemně podivné, lákavé, a vtáhly je do četby. 

Ilustrovala jste řadu dětských knih. V mnoha případech je ilustrace pro dětské čtenáře plnohodnotným textem. Musíte tedy od počátku komunikovat se spisovatelem, vše pečlivě konzultovat? Já osobně vnímám ilustrátory jako rovnocenné autory.

Já mám zatím to štěstí, že mám pokaždé úplně volnou ruku, a záleží jen na mě, jestli chci během postupu práce něco konzultovat já sama. Ale před začátkem kreslení se samozřejmě co nejvíc o autorovu představu zajímám, někdy se scházíme i nad tvorbou textu. Také je důležité konzultovat technickou stránku, pokud jsou potřeba v knížce výřezy nebo jiné grafické triky, které musí v tisku přesně sedět, to je potom potřeba konzultovat s grafikem z nakladatelství a s tiskárnou. Obecně si ale vážím toho, že mi autoři i nakladatelé věří a nechávají mě knížky v klidu vytvářet podle mých představ.  

V současné době žijete trvale ve Francii. Proměnilo toto prostředí vaši tvorbu, cítíte změnu či vliv nového? A spolupracujete také s francouzskými spisovateli?

Určitě, proměnilo. Jsem tady u zdroje obrovského trhu knížek, který můžu pravidelně sledovat, a nakupovat, až mi praská knihovna. Je to tu protkáno knihkupectvími na každém rohu. Kvalitní ilustrované knížky se dají koupit i v trafice s časopisy. S velkým trhem samozřejmě souvisí taky velká konkurence. Člověk si rychle uvědomí, jak je oproti tomu všemu malý, a to je každopádně hodně přínosné. Země je plná ilustrátorů, ale díky tomu je i plná festivalů, dnů otevřených dveří ateliérů a autogramiád. Je běžným zvykem, že tu autoři kreslí do knížek, včetně věnování i originální obrázky. Na výtvarný vizuál obecně se ve Francii hodně dbá i ve veřejném prostoru. Prostředí tak kultivuje i lidi, kteří se výtvarnu vůbec nijak nevěnují. Kultivace prostřednictvím ilustrací se tu promítá i do log, obalů jídla, nebo třeba i tradičních ručně psaných cedulí. Hezky řemeslně psát tu pořád ještě umí spousta restauratérů.

Většinou si povídáme se spisovateli a ptáme se jich, jak vnímají okolní svět, ze kterého získávají materiál pro svou tvorbu. Jak to funguje u vás, u člověka, který se vyjadřuje tahem a obrazem. Jste v neustálém vnímaní okolního jakožto kompozice? Říkáte si někdy – toto je krásný pohled, to namaluji, to použiji?

Určitě ano, mám plno takových malých nedokončených sešitů, které se mi válí v taškách a po kapsách a kam si pořád zapisuju nebo kreslím něco, co jsem právě viděla a zaujalo mě to. Od té doby, co existují cloudová úložiště na fotografie, už mám v telefonu nějakých 50 000 fotek, a vůbec nic nemažu. Je to takový vizuální deník. Občas při projíždění hodně starých fotek i samu sebe překvapím. Jak jsou důvody, proč si něco fotím, pro nezúčastněného pozorovatele úplně podivné a nerozklíčovatelné, tak se někdy stávají časem nepochopitelné i pro mě.

Ve vašem medailonku se dočteme, že jste vystudovala obor animovaný film. To je sama o sobě fascinující práce, ale předpokládám, že také velice náročná. Věnujete se stále této profesi, částečně, někdy?

Animaci jsem se po škole několik let živila, pracovala jsem jako layoutistka a animátorka ve studiích kresleného filmu. Být animátorem je opravdu náročná práce, hlavně časově. Taky jsem tam poznala tak brilantní animátory, že mi bylo jasné, že jejich úrovně nikdy nedosáhnu. Mnohem víc mě na animovaném filmu láká spíš vytváření konceptu a celkového vizuálu, s tím, že animaci samotnou ráda nechám na profesionálech. Spoustu let jsem spolupracovala jako art direktorka znělek a jinglů s českými televizemi a občas v tom pokračuju i tady ve Francii. To už společně s mým francouzským manželem, který je motion grafik. Občas společně vytvoříme znělku pro televizi, film, nebo dokument. Připravíme spolu scénář, já vytvořím grafiku, a můj muž jí rozanimuje. Mnohem víc se ale věnuju čisté ilustraci.

Spolupracovala jste také s divadlem, například s uměleckým uskupením Vosto5, jste členkou umělecké skupiny Hurá kolektiv. Jaká je pro vás tvorba na divadle, když si uvědomíme, že je tolik závislé přítomném okamžiku? A vy jste možná zvyklá mít na práci delší čas a výsledek neustále zdokonalovat.

K práci pro divadlo jsem se dostala díky mému bratrovi, který je scénograf, a se kterým jsem nejdřív na několika představeních spolupracovala. Naše práce byly, než jsem odjela do Francie, hodně propojené. Bratr se mnou zase spolupracoval na hodně animacích a společně působíme v Hurá kolektivu, kde se všechny tyto disciplíny prolínají, ve skupině jsou dokonce všichni mimo mě původně vystudovaní scénografové. Při práci pro divadlo je skvělé, že při tom pracujete intenzivně s živým týmem lidí, je to navíc i manuální práce s velkým prostorem. Výtvarno je na divadle v pravém slova smyslu kulisa, mnohem důležitější je výkon herců a režiséra a vy jste tam v jejich službách. Vznik představení prožíváte všichni dohromady, a jste uprostřed něčeho stoprocentně živého, teď a tady.

Je něco, čemu se vy ve své tvorbě snažíte vyhnout? Když malujete, ilustrujete, či oblékáte knižní příběh. Vadí vám například přílišný realismus či naopak přílišná abstrakce? Nebo se cítíte zcela svobodně a necháváte jen volně běhat tvůrčí myšlenky?

Ani ne, spíš bych řekla, že se snažím vyhnout tomu, mít nějakou machu, kterou by pak ode mě někdo začal vyžadovat, a já bych se tomu z pohodlnosti poddala. To je taková past. Předpokládám, že by mě potom ta práce přestala tolik bavit. Ráda se totiž pořád před novými projekty ocitám v takovém vzduchoprázdnu, kdy vůbec nevím, jak si s nimi poradím. Trápím se, zkouším různé cesty, ale zároveň zažívám pořád něco nového, posouvám se dál, a tak se nenudím.

Díky vám také vznikl krásný Čaroděj ze země Oz. Za který vám moc děkuji, díky ilustracím jsem si jej doslova zamilovala. Jedná se o notoricky známou pohádku, tolikrát zpracovanou. Měla jste ihned představu, jak ji uchopit? Použila jste například vaše dětské vizualizace tohoto příběhu?

Čaroděj ze země Oz je moc hezký příběh, ale má u nás takové stigma přebarveného splácaného amerického muzikálu, a spousta lidí v Evropě ho vnímá jako něco nevkusného. Knížku proto třeba ani nikdy nečetli, anebo jí vnímají jako něco, co neměli v dětství moc rádi. Když jsem se probírala všemi možnými mezinárodními vydáními, jsou si všechna podobná, protože ilustrátoři se drží toho původního amerického vzoru jako nějakého kánonu. Řekla jsem si, že se na tuhle tradici úplně vykašlu, a vytvořím si vizuál podle sebe. Jako kontrast k té tradiční přebarvenosti jsem se rozhodla dát si omezení jen na tři barvy. Hrozně mě pak potěšilo, když mi potom spousta lidí říkalo, jak je překvapilo, jaký že je ten Oz vlastně milý příběh, a že je moje ilustrace pobídly se na něj podívat jinak a že ho odteď mají rádi.

Vzhledem k tomu, že oblékáte knihy a zdobíte je svými obrazy. Musím se zeptat, zda jste čtenářkou a jaká literatura vás oslovuje nejvíc?

Já jsem vášnivá čtenářka odmala, knížka je pro mě ten nejlepší dárek a do knížek taky asi investuju nejvíc peněz. A samozřejmě si to vyčítám při každém stěhování. Ale vůbec vám nedokážu říct, která literatura mě oslovuje nejvíc – s věkem se to hodně mění. V knihovně tak mám knížky, které jsem v nějakých obdobích milovala a dneska už jsem jinde, ale nevzdala bych se jich, protože když si nad nimi sednu, zase se vrátím do doby, kdy mě oslovovaly a můžou mi tak něco říct o mně samotné.

Na jakých projektech nyní pracujete a kdy se můžeme těšit, že uvidíme v knihkupectvích nějakou další knihu s vašimi ilustracemi?

Tenhle rok se mi sešlo několik vzdělávacích knížky pro děti, to je pro mě zase něco nového. Nakladatelství Nathan mě oslovilo s encyklopedií o minerálech, která už je hotová, a teď pro nakladatelství Hatier pracuju na čtyřdílné sérii knížek o přírodě pro nejmenší. Hodně se toho zároveň i naučím. Spoustu názvů rostlin, minerálů, ale i některých zvířat jsem totiž předtím ve francouzštině neznala. Budu se snažit, aby tyhle knížky mohly v budoucnu vyjít i v češtině. Průběžně také dál pracuju na dalších knižních obálkách.

Byla jste oceněná také za vaši komiksovou tvorbu. Jak se díváte na toto médium? V nedávné době jsme si povídali s Matyášem Namaiem, který vydal své komiksové zpracování románu 1984, což byl pro něj splněný sen. Máte vy nějaký námět, který by vás bavilo zpracovat?

Komiks je vedle animace kreslířská disciplína, která je nejvíc náročná na čas. A to hlavně na ten ilustrátorův volný, nezaplacený čas. Musí do ní totiž nakonec vložit vždycky víc času, než kolik je možné si touto prací vydělat. Proto je těžké skloubit to ještě s prací, která vás uživí. Vím, že i ti nejslavnější z francouzských autorů musejí mít mimo komiks ještě i jiné práce. Proto je důležité, když už se do něčeho takového pustíte, aby vás to hlavně opravdu bavilo, a to až do konce. Jeden námět mám rozpracovaný už delší dobu, ale pořád se mi na něj právě nedostává čas.

Zmínila byste závěrem, čí tvorbu sledujete a oslovuje vás?

Toho je opravdu spousta, budu teď střílet od boku co mě první napadne – úžasný australský ilustrátor Shaun Tan, Nicolas de Crécy, Lorenzo Mattotti. Z dětských ilustrátorů určitě Beatrice Alemagna. Z českých ilustrátorů mám moc ráda Lucii Lomovou, Jiřího Gruse, Terezu Říčanovou a mnoho dalších. Mimo to, že je sleduju, se snažím i od autorů, které mám ráda, kupovat jejich knížky a grafiky.